INTENZIVKA S BÁROU LERLOVOU

Měly jsme tu čest potrénovat nejen pod vedením Báry Lerlové (téměř osobní trenérky našeho vnoučka Beeby a jiných spřátelených teriérků), ale ve skupince s námi byla i Péťa Hamša – konečně jsem měla možnost poznat její malou Grace – doufala jsem, že pořádně prožene Bailinku, ale kdepak. Gracinka se snažila o pasení, Bailinka tedy opět visela Brandušce na obojku (samozřejmě jen ve chvílích, kdy se netrénovalo) nebo kradla všem ostatním hračky – všechny jí zajímaly, jen ne ty její.

Jako první nás čekal parkur o 22 překážkách. Po prohlídce jsem propadla zoufalství a vážně uvažovala o odjezdu. Po dotazu Báry, jestli máme s něčím problém, u mě vypukla panika a nahlas jsem se vyjádřila, že máme, a to asi tak každou druhou překážku. Parkur byl postavený na pastičkách v podobě například rovného tunelu, hned za ním další rovný tunel, ale na ten se pochopitelně nešlo apod. S Bárou jsme všichni parkur prošli, dala nám doporučení, jak se kde zachovat, ovšem to mi bylo trochu prd platné – většinou improvizuju a kouzlím nové „světové“ otočky na místě. Tenhle parkur celé naší skupince k vyvedení do naprosté dokonalosti trval cca 2 hodiny. Branduška, která časté opakování a vracení nemá moc v lásce, se už pak začala ploužit.Na druhou polovinu intenzivky jsem tedy sáhla pro druhé želízko v ohni, tedy Bailinku a Brandy nechala odpočívat.

To se teprve děly divy. Bailinka totálně nabuzená z dvouhodinové kvičení, kvílení a pláče v kleci byla jako utržená ze řetězu. Chvilku samozřejmě trvalo ji zkrotit. Čekaly nás 4 sekvence o cca 5 překážkách – Bailince uzpůsobené na míru (tedy bez slalomu a zónovek). Baila mi udělala velikánskou radost, protože ještě nezkoušela látkový tunel. Mírně jsme jí ho tedy zvedaly, ale ke konci už to ani nebylo potřeba a probíhala ho úplně báječně. Protože má Baila moc hezké stahovačky, dařilo se prakticky ve všech sekvencích, ani jsme nemusely moc opravovat, protože Baibulína je úžasná – jen jsem nesměla zapomínat na dvě stejné hračky, jinak hrozilo půlhodinové lovení štěňátka po parkuru. Sekvence o pěti překážkách byly tedy slast. Pak přišel kámen úrazu – samozřejmě jen pro paničku!!!

Všechny sekvence se běhaly jako parkur, ale vždy se běžela sekvence, kterou Bára určila během našeho běhu. Neuvěřitelná makačka pro moji makovici, navíc mi vysílením zalehly slechy, takže místo sekvence houpačka jsem rozuměla sekvence áčko apod. a vždy když už už jsme měly skoro hotovo, já něco zkazila. Bailinka celou dobu jela jak fretka, paničku nenechala ani na chvilku vydechnout a ještě si celou cestu vesele blafala a jak jsem zpomalila, zastavila, maličká úplně běsnila. Agility s ní začíná být čím dál větší adrenalin a musím přiznat, že už se nikdy nebudu smát (jako jsem se smávala u Peťky Archounové), když bude pejsek cestou vřeštět na psovoda a cestou ho ještě okusovat a skákat mu na hlavu. Bailinka je doma sice sluníčko moje maličké mazlivé, ale venku a především na parkuru se mění v běsnou krvežíznivou bestii.

Nakonec si Bailinka vysloužila velikánskou pochvalu a obdiv od Báry, že 10měsíční štěňátko udrželo celé dvě hodiny pozornost a ani nevypadalo unaveně. Mně nikdo nepochválil, přitom jsem byla zchvácená ještě doma, zatímco Bailinka vypadala, že se tak jako docela příjemně protáhla a teď by si teprve dala nějakou pořádnou akci. Nezmar je to!

Díky moc Báře za velikánskou trpělivost, krásný parkur i zajímavou hru se sekvencemi. Určitě si ještě někdy intenzivku s Bárou ráda zopáknu, ale do té doby musím faktu něco udělat s tou svou fyzičkou. Fotek moc nemáme – nebylo moc času na focení, tak snad někdy příště.

 
PS: Petro, ztracený míček určitě koupíme!!! Pardon.