HOPSÁNÍ U DĚDY MRÁZE

Tyhle závody jsou moje oblíbené (často se nám tu i daří) a chystala se sem super partička (Jana s Mienkou, Květa s Jetelkou a Emilem a také Ingrid s Connie, takže jsme nemohly chybět ani letos. Do propozic jsem, jak bývá mým dobrým zvykem, nakoukla až v pátek a maličko zalitovala, že jsem se přihlásila – přejímka v 7 ráno totiž není nic pro mne a jak se ráno ukázalo tak nic ani pro Bailinku, které se tedy ani trochu nechtělo vstávat (narozdíl od Brandy, která každé ráno stepuje u granulové skříňky a nenápadně upozorňuje, že už je čas snídaně, klidně v pět ráno). Příjezd na prezenci jsme stihly parádně, proběhlo rychlé venčení a holčičky jsem nechala v autě, protože venku bylo o dost tepleji než v hale. Partička našich spolubojovnic už byla také na místě. Rozdělení kameramanských rolí se nám trochu vymklo kontrole (všechny jsme běhaly v kategorii S), ale nakonec mám všechna videa ze všech běhů (díky holky), takže se budete moct pokochat i hrůzou za hlavu chytat. Mezi běhy jsme chodily na procházky – breberky si samozřejmě neodpustily jeden krátký útěk a Bailinka byla celá paf z koníků (ještěže byla na vodítku).Tak ale teď už konečně k tomu našemu agilitění:

Jumping

První se běžel jumping – hoooodně moc běhavý parkur, takže při prohlídce jsem se trochu hroutila, co budu dělat, protože kondička je teď na bodu nula. První nastoupila Bailinka, tedy nastoupila – dovláčela mě na parkur. Hned v úvodu nás čekal slalom, ale naštěstí byl náběh skoro rovný z tunelu, takže první komplikaci jsme bez zaváhání překonaly. Problém jsem tušila i za žlutým tunelem – Bailinka nemá moc v oblibě můj přeběh za tunelem a chodí mě vyhlížet na druhou stranu, naštěstí to za mnou nevzala tunelem, ale správně jak měla, jenž připo……á panička jí tam trochu zacláněla, takže shodila laťku. Podruhé jsem tomu dokonalému zvířátku zkomplikovala život před žlutým tunelem z druhé strany – fakt jsem se divila, že ho trefila. Moc mě mrzela ta shozená laťka, protože Bailuša časově natrhla zadek všem smallíkům i medíkům, takhle z toho bylo až 13. místo.

Branduška vyrazila na parkur ve velmi dobrém rozmaru, který se ještě zvýšil po žlutém tunelu – do druhého tunelu zafičela jako střela, pak si do mě stihla kousnout, hupla opravu okolo a teprve pak se madam uráčila pustit do opravy. Když už to vypadalo, že opět navazujeme spojení, došlo k opětovné ztrátě na úplně zadní skočce, kterou si zvesela hupla tam i zpátky, zatímco já nechápala, kde se mi ta opice ztratila – co se dělo, jsem viděla až na videu a fakt jsem se pobavila. Ale co, pořád lepší radost běh a pobavení diváků, než aby stávkovala, jak ona to někdy umí.

Open

Další byl Open. Tentokrát začínala Branduška a ještě při nástupu na start jsem nevěděla, jestli začátek půjdu na pravou nebo levou. Pravá vyhrála, já ani nezmatkovala, Branduška si zvesela poblafávala, zóničku na hraně jsme neřešily (nechci už stařešinu trápit na zónách, abych jí ty běhy neznechutila). Nejvíc jsem se obávala sekvence za žlutým tunelem. Procházela jsem vše na pravou, ale najednou jsem stíhala záda a kupodivu to klaplo na jedničku. Problém nakonec nastal až před slalomem. Brandy slalom v lásce nikdy moc neměla, a tak se rozhodla ho sabotovat a pustila se do vyhledávání myšiček, odmítnutí to sice nebylo, ale škoda ztráty času. Byla jsem hodně překvapená, když jsem zjistila, že je nakonec na 3. místě.

S druhým dárečkem jsem měla alespoň už na startu jasno, jenže zase jsem se tam bobině přimotala tak blbě, že jsem musela dát houpačku na druhou ruku. Většinou mě takové improvizace dost rozhodí, tentokrát ne, ale rozhodila jsem se opětovně u žlutého tunelu. Nechápu na co jsem čekala, asi jsem se bála, že z tunelu vyběhne nebo co, takže jsem přibrzdila a pak byla samozřejmě v pytli. Nestihla jsem tedy Bailinku poslat správně okolo a disk byl na světě a buďte rádi, že nevidíte a neslyšíte co se vzadu děje. Bobeš na mě kvičí jak protržená, já se ji snažím umlčet, ale zároveň mi z toho vřeštění dost tečou nervy. Jak je mladá skvělá a dokonalá, tak ve chvíli záseku mám chuť jí zakroutit krkem, protože to její běsnění fakt trhá uši. Po disku jsme si aspoň pěkně ošéfovaly áčko a protože je Bailinka dcerou své matky, i ona propadla vůni hradištských myšek a vydala se na lov. Chvilku mi trvalo, než jsem ji přesvědčila, že parkur ještě neskončil, ale pokračuje dál.

Brandušky zkouška MA2 skončila už na startu – předčasný start. Jsem ráda, že jsem se za ta léta naučila vracet zpátky, dřív se mi to dělalo s těžkým srdcem, ale jakmile někdy povolím, tak je to pak běh na dlouhou trať. Zbytek už jsme pracovaly převážně v pokaženém režimu paničky – tunel, pak i náběh do slalomu – podle videa je jasné, že panička byla kůže líná. Definitivně jsem to vzdala až za kladinou – sice zoničky už tolik nehlídám, ale tohle bylo na můj vkus trochu moc. Brandy ze mě, myslím, měla docela velkou srandu.

Bailinky zkouška SA1 mi přišla hodně jednoduchá. Jenže to byl asi kámen úrazu – jak si na ně o věřím, většinou se to někde pokazí. Na startu jsme si musely trochu „popovídat“ něco o odložení a bobina pochopila, že další předčasný start by se mi ani trochu nelíbil. Zasekly jsme se až u áčka – zase jsem experimentovala za běhu a místo, abych buď pohla zadkem nebo zůstala na pravou ruku, zamotala jsem Bailince hlavu, takže si cestou nahoru dala cvičně stojku (spíš zonovku na nástupce) a asi si myslela, že to tak bude stačit, takže první odmítnutí. Já už v tu chvíli ztratila motivaci, tak jsem si aspoň ohlídala tu opravdovou zóničku na áčku a pak jsem byla dost překvapená, když si mladá asi myslela, že konec parkuru a netrefila houpačku (nebo že by „houhou“ slyšela prvně v životě?), takže druhé odmítnutí. To, že jsme s dvěma odmítačkami umístily na 3. místě jsem zjistila až z výkoňáku.

Vyhlašování vítězů jsme málem prošvihly, takže fotky z vyhlašování nejsou žádné, ale hlavní je, že máme další videa. Závody byly super, jen tedy škoda, že se v hale nedá přitopit. Domů jsme odjížděly v dešti, ale poměrně brzy a totálně zmrzlé, takže po focení šampionek u kamen, jsme je rozpálily do ruda a věnovaly se odpočinku.