FOR PES AGILITY 2016

Ranní odjezd byl naplánovaný na šestou hodinu ranní, jenže v 6 ráno jsem teprve vstávala, takže jsme vyrážely až v 6.30 hod. Nebýt kamionu u Milešovky, za kterým jsme se táhly několik kilometrů, stihly bysme přejímku v půl osmé (stejná situace jako vloni). U prezence jsme opět dostaly hromadu krásných dárečků – neperlivou vodu, klobouček a hromadu dobrůtek. Já hned mazala na záchod nervozita před závodem už o sobě dávala vědět (pak ještě asi 3x). Quechuu jsem nakonec nemusela ani vybalovat, do stanu si nás vzala Martina s Barunkou – moc děkujeme za azyl.

SA2 poprvé – spojení nebylo navázáno
Už před během jsem váhala, jak běžet 3-4-5-6. Všichni šli na levou, to se mi ale moc nezdálo, chtěla jsem udělat „letadlo“ (dvoje záda) mezi 3-4 a 4-5. Květa pak ještě radila otočit trojku kolem druhé bočnice a mazat vpřed. To na mě ale byl další neprojitý experiment, takže jsem se nechtěla pouštět do neprošlého. Bailinka už na startu vřeštěla jak šílená. Bylo mi jasné, že to bude průser – a byl. Hrozně jsem se bála předčasného startu, takže jsem nakonec předčasně odstartovala já a od té chvíle jsme se vezly 😀 Vřeštilka trojku oběhla, to jsem ji ještě zvládla otočit správně, ale šesti zezadu jsem už nezmákla. Bailinka se dostávala do čím dál většího varu, takže nešlo ani pořádné stažení o kousek dál. Říkala jsem si tedy, že aspoň potrénujeme zóničky, ale ani to mi nebylo dopřáno. Áčko šílený pejsek seběhl a když jsem ji chtěla vrátit na správné opravení zóny, přeběhla áčko a zónu dělala z druhé strany. 😀 To už mi dost tekly nervy a po opravě jsme radši mazaly pryč – kulturní vložka to i tak byla dostatečná. Hned po nás šla na start Jana, diskla se taky na šestce. Škoda – s Janou se nám v Nových hradech tak dařilo a tady takovýhle výbuch.

Mezi veteránama a A3, zrovna když jsem byla opět na toice, se ozvala pekelná řacha – jsem myslela, že se toika snad rozpadne. Říkala jsem si, co asi Branduška v tu chvíli ji vidím, jak to třesoucí se nebožátko zadržely pořadatelé u parkuru. Šly jsme se pak projít, aby přišla na jiné myšlenky, ale žádná sláva, ze stresíku ji trochu probrala až Bailinka – ta se v boudičce sice taky klepala, ale ne kvůli střelbě, ale že psychopátě nemůže běhat.

SA2 podruhé – tupá panička
Chvilku před během jsme si s Janou luply RedBulla a já vyměnila tenisky za kopačky – to by bylo, aby nám to teď neběželo lépe. 😀 Navíc jsem vytáhla Bailinku a šla navazovat spojení – poslušnost, otočky, odložení, přiřazování k noze atd. atd. Bohužel jsem tím pádem neviděla jediný běh – možná by mi po zkouknutí nějakého běhu docvaklo, že je něco špatně. Spojení bylo sice navázáno perfektně, nicméně start se neobešel bez Bailinky „povzbuzování“. Vyrazily jsme na trať. Když jsme minuly čtyřku, ozvala se píšťalka, že prý jako disk. Hlavou mi proběhlo „to ta koza asi vynechala skočku“, ale běžely jsme moc hezky, tak jsme si to nechtěly kazit. S diskem jsem si tentokrát udělala pěkné zastavené áčko a před slalomem jsem zkusila záda, která se sem moc nehodila, takže naběhla špatně (nebýt disklá, zkusila bych jistější otočku na čelo, ta by zřejmě vyšla). Zbytek běhu byla jedna velká radost, krásně nám všechno vycházelo. V cíli jsem na Bailinku trochu zahartusila, jakto že vyhla skočku. No a jak tak koukám na Janu jak běží, zírala jsem jak blázen, najednou mi bylo všechno jasné. Žádná vynechaná skočka, naopak panička si už na prohlídce přidala jeden tunel navíc – disk tedy vůbec nebyl Bailinky, ale můj. Myslela jsem, že mě omejou. Když jsem dorazila do stanu, Květa s Markétou jen nevěřícně vrtěly hlavami – Markéty překvapený komentář můžete slyšet na videu. Mně prostě není pomoci (ale když ta trasa tam tak hezky vedla… – stejně za to může Tonda, který nás učí nekoukat na čísla :-D).

Před jumpingem proběhla soutěž dětí – děti představovaly pejsky a naváděly je buď rodiče nebo kamarádi. Někteří účastníci byli fakt roztomilí. Nutno říct, že nejmladší účastník (27 dní) projel dráhu s maminkou v kočárku (do tunelu se sice nenacpali, ale slalom zmákli poctivě). My byli moc pyšní na malou Barunku Martiny, která poctivě prolezla i tunely (některým větším dětem se do tunelů moc nechtělo), jen slalom vzala letecky s maminkou v náručí (rozhodně ho měly ale nejrychlejší). Ke konci parkuru už Baruška ťapkala skoro sama a vysloužila si tak velký obdiv od všech fanoušků. Tak ať jí to i nadále tak pěkně ťape. 😉 No a jinak klobouk dolů před paní moderátorkou – neuvěřitelně pohodová, pohotová a vtipná paní. 😀 Během pauzičky jsem se kromě svých holčiček, věnovala ještě Pipě – dcerka Jetelky. To čertisko ja ještě pažravější než její maminka, zkusila jsem ji tedy pomocí pamlsku naučit dávání pusinky. Není to ale teriér, takže chuděra vůbec nechápala, co po ní chci – šla jen po ruce, vůbec ji nenapadlo, že by mohl být pamlsek jinde než v ruce. Jednou se jí to tedy povedlo, zchramstla chranulku i my opar vykousla :-D, ale další kolo už zase vůbec nevěděla, co má dělat. Raději jsem to vzdala – ale máme krásnou fotečku spolu. 😉

Jumping – zase ta panička a blbě otočka na čelo
Jumping byl krásný běhavý, měla jsem tu několik míst, kterých jsem se obávala (tentokrát jsem se jako nikdy při prohlídce pořádně soustředila na čísla, aby se neopakovala stejná situace jako v běhu předtím). Těžké úseky jsem si prošla trochu jinak než ostatní, ale všechno nám krásně vycházelo. Nevyšla nám jen za pětkou otočka na čelo, kdy jsem se blbě otočila a najednou zjistila, že jsem na úplně jiném místě, než jsem původně předpokládala a už to bylo, Bailinka byla v tunelu místo na skočce (ale regulérně jsem ji tam poslala). Hodně jsem se obávala desítky, kde všichni točili bližší bočnici, mě se víc líbila zadní bočnice a pak pod rukou přes skočku do tunelu – přišlo mi to tak plynulejší i rychlejší. Bailinka to zvládla skvěle. Druhé zapeklité místo byl slalom – vyvedení a přeběh na druhou ruku, Bailinka mi opět udělala velikánskou radost, že zvládla naběhnout parádně, jenže před koncem jsem jí utekla moc do strany, takže vypadla. Na závěr už byla jen cílová rovinka kolem nebezpečně vyhlížejícího tunelu – nemůžu říct, že bychom ho minuly bez mrknutí oka, ale hurónské „hoooop“ Bailince zabránilo tam jít. Parkur jsem musela dokončit, protože jsem Martině slíbila, že ukážeme jak to vyjde/nevyjde s tím tunelem. 😀 Chudák Jana, která běžela hned po nás, se ještě před během divila, proč máme z tunelu takové obavy, že pejsek přece půjde rovně – jak se mýlila, s Mienkou běžely krásný běh, ale Mia jí zahučela právě do toho tunýlku.

Co dodat, dopadly jsme jak sedláci u Chlumce. Vloni tu celá naše skupinka sklízela obrovské úspěchy (Jana s Mienkou dokonce vyhrála putovní pohár) a letos takhle. Čest naší výpravy zachránila Markéta a Martina umístěním ve zkoušce a Květa nejrychlejším jumpingem (časově natrhla zadek i Lkám). Moc gratulujeme. I když nás už nic nečekalo, počkaly jsme si na vyhlášení vítězů, abych mohla nafotit holky na stupních vítězů. Ještěže tak, protože před vyhlášením ještě proběhla vtipně moderovaná tombola. Opět se vyhrávaly krásné ceny – já tentokrát kromě přetahovadla vyhrála brutální srdíčkový kalíšek (ten asi poputuje do nějaké jiné tomboly :-D).

Děkujeme moc organizátorům za další skvělé závody – i přes náš letošní neúspěch, se řadí mezi ty nejoblíbenější. Radost a fajn atmosféru nezkazilo ani chybějící občerstvení. Napadlo by Vás, že někdo přes noc ukradne celé auto s občerstvením? Organizátoři dělali ale vše možné, abychom hlady a žízní neumřeli – zajistili výbornou pizzu na objednávku, dále bylo možné se občerstvit v sousedním kempu a kávička se dala provizorně uvařit na místě.

Dále moc děkuji Markétě za natočení našich běhů – příště se nám snad bude dařit víc (nepředpokládám, že jsme si úspěch vybraly na novohradském táboře hezkými večerními parkury). Za fotky moc děkuji Tomasovi De Felippe a hlavní ForPesácké fotografce Marcele Jakubovičové, jejíž všechny fotky najdete zde. Za rok se těšíme zase naviděnou.