AGILITY TÁBOR NOVÉ HRADY 2017 Neděle 09. Červenec, 2017

Nové hrady nikdy nezklamou – zvlášť v tak skvělé společnosti v čele s nejlepší trenérkou a naším Bingem. 😉 Jen toho výletování je rok od roku méně a méně – asi stárnu. 😀


 
PONDĚLÍ
V poslední povídání z Crazy Cupu jsem zmiňovala, že na tábor jsme musely vyrazit až o den později – přejezd z polských hranic na rakouské v jednom dni (s balicím mezipřistáním v Praze) jsem fakt nezvládala. Nevyšel ani plán vyrazit co nejdřív ráno – ze závodů jsem se vrátila tak KO, že jsem toho moc nepobalila a nechala vše na ráno, ale až po vydatném spánku. Nestihla jsem ani odpolední trénink, protože cestou mi došlo, že pro Brandušku nemám tabletky, takže jsme to cestou vzaly ještě přes veterinu (tu máme samozřejmě úplně z ruky a ani trochu cestou) a navečer jsme konečně dorazily do Nových hradů, kde jsme byly netrpělivě očekávány – prý se na nás těšili, psala Jitka, že zrovna ona, když ví, jaký jsem agilitní tragéd… Možná se těšili ne tak na nás, ale spíš na cirkus, který s naším příjezdem započal (hlavně na startu). Hned po příjezdu jsem se vrhla na pivečko (vybalování počká), po pivečku už byla večeře a po večeři se šlo na parkur. Trochu jsem váhala, jestli je rozumné začínat hned parkurem, ale ve finále to byl náš asi nejúspěšnější parkur týdne. 😀 Ač nejúspěšnější, stejně ho nezvládla ani na první, ani na druhý, ani na třetí pokus – pokaždé se nám do cesty přimotal tunel místo áčka – jednou zprava, jednou zleva a ne a ne trefit áčko. Když jsme se přes něj konečně dostaly, nestihla jsem okolo.
 
ÚTERÝ
V úterý ráno jsme se do všeho naplno vrhly. Ve skupince jsem byla s Verčou s Bingem, Zuzkou s Kerry, Martinou od kníraček (pardon, jména už si nepamatuju) a Markétou s Nesíkem (ta měla dojezd naplánovaný až na středu). Úterní trénink nám začínal v 9.30 hod, v klidu jsem si přispala, v klídku a pohodičce vyvenčila bobinky a celá natěšená jsem dorazila na snídani chvilku po deváté. Snídaně se ovšem vydávají jen do 9 hod, takže vše už bylo sklizeno. Pána jsem naštěstí ukecala na vydání dvou plátků sýra a houstičku. Do příště si budu muset rozmyslet, co má přednost, jestli vydatný spánek nebo vydatná snídaně. A šlo se na sekvence. Jitka se hodně zaměřila na stahovačky – prý jsou v poslední době u rozhodčích v oblibě, pro mě to byl boj, ale jisté náznaky zlepšení jsem zaznamenala. A jakoby ostudy při tréninku nebylo málo – po tréninku jsem vyfasovala dítko na hlídání.
Nevím, co jsem komu provedla, že ze všech agilitních tetiček jsem byla vybrána právě já (ani netuším, co to dítě nebohé komu provedlo, že jsem mu byla já přidělena). Lucka od Cessynky potřebovala pohlídat Ondráška – Ondrášek je sice skvělý klučina, který na všechny tetky háže laškovné oči už teď, ale musí u toho mít maminku za zadnicí. Jakmile mu došlo, že se na něho něco chystá, spustil obrovský nářek, přisál se na maminku a že nikam nepůjde. Lucka mě už předtím varovala, že bude scéna, ale prý ho mám drapnout a i s nářkem násilím odvést do chatky, z chatky ideálně nevylézat a rozhodně se nepřibližovat k parkuru. Jak řekla, tak jsem udělala – cesta k chatičce s vřeštícím bobkem v náručí byla nekonečná – připadala jsem si jak ještě větší Herodes, než za kterého se považuju (já děti fakt nemusím). Bailinka tu nekonečnou cestu ještě vylepšovala – celou cestu po mně a Ondrášovi hopkala – nesnáší, když se někdo nosí v náručí (natož v náručí její paničky). V chatce jsem od Lucky už měla připravenou tašku s výbavou a nočník. Teprve pak jsem si přečetla Lucky instrukce na mobilu – tipy a triky na dítko, za toho řevu jsem čtení moc nevnímala, nicméně jedno mě zaujalo – čůrání venku, že mu mám podržet pindíka. Proboha, co jsem komu provedla! Mladý pán mezitím pomalu utichal a utichal, konečně se s ním dalo trochu komunikovat. Vytahala jsem všechna autíčka, vysypala kostičky na věž a začalo se pracovat na stavbě – bagrem jsme vozili materiál na stavbu, stavěli i bořili jsme věž, no a pak to přišlo – Ondra se začal tak podivně ošívat, přikývl na můj dotaz, jestli se mu chce čůrat. Tak šup na nočník, sundat gatě a chtěla jsem ho posadit, on ale že čůrá ve stoje, no dobrá… Jen se postavil nad nočníček, přepadl přes něj. Jakožto totálně blbá a nezkušená tetička jsem se podivila, jestli takhle čůrá do nočníku – prý ne, jen upadl. 😀 Tudy cesta nevede, rychle jsme vysmahli ven a šli občůrat chatičku (Ondráš byl zlatej, celý proces trval poměrně dlouho a on to vydržel). Venku mi nezbylo nic jiného, než chytit teda pindíka – na první pokus jsem byla počůraná jen málo. Fujtajbl, to bylo drama. Holčičky mi mezitím proklouzly ven na bobek – s Ondrou jsme to šli sesbírat. Cestou ve mně trochu hrklo, když malej zahlídl maminku, ale nehnal se za ní a v klidu se se mnou vrátil do chatičky. Jak se blížil konec hodiny, měla jsem čím dál větší roupy, vydat se s Ondrou k parkuru – předtím jsme ale uzavřeli dohodu, že bude se mnou a nebude se hnát za maminkou. Všechny tetky, co nás cestou k parkuru potkaly, mě varovaly, že nedělám dobře, ale Ondrášek nezklamal – byl naprosto v pohodě a ani na maminku nechtěl koukat, dál jsme převáželi stavební materiál bagrem (tentokrát kamení). Když za ním přišla Lucka, pomalu si jí ani nevšiml. Ufff a já si konečně mohla zapálit cigárko. Pobavily jsme se pak nad čůrací historkou – s tím čuráním vstoje do nočníku mě prý jen lakoval, lotr mrňavej.
Odpoledne se už průběžně hlásila Markéta, že nakonec dorazí už v úterý večer – nechce se jí čekat do druhého dne. V jedné ze zpráv se optala, jestli má vzít barvu a štětec na malování chatičky. Po loňsku si totiž moc dobře pamatovala, že kolem postelí byly zdi černé, umouněné, tak ji zajímalo, jestli se za ten rok něco nezměnilo. Odpověděla jsem, ať vezme barvu i štětce – ani ve snu by mě ale nenapadlo, že oboje opravdu doveze. Já odpoledne vyrazila s holčičkami a procházku. Na louce jsme se potkaly i s Mirjam a Ingrid – pořádná smečka se na nás řítila. Pěkný kus jsme se prošly, když najednou začala Mirjam panikařit, že jí chybí Madla. Letěla hned zpátky, Madlu naštěstí našly holky (Klárka s Barčou), takže všechno dobře dopadlo. Já se musela smát – tohle je prostě Mirjam, vždycky se zakecá a ztratí někde nějakýho pejska (většinou to bývá ale zapomenutá Berča někde u popelnice nebo koše :-D).
K odpoledním sekvencím mi už chybí poznámky (ty vlastně chybí až do konce týdne). Odpoledního hlídání Ondry jsem byla ušetřena (haleluja) – los tentokrát padl na Zuzku. Ta měla také skvělé lákadlo – štěňátka. Zuzka s Barčou jsou neskutečný. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že fakt vyrazí s celou bandou štěňátek – nebojte, chodila jsem je pravidelně muchlovat a věřte, že jsou všichni k sežrání. O prckách se víc dozvíte na stránkách chovatelské stanice Číše bavorská, aktuální fotky prcků najdete na FB stránce– moje favoritka je Berry Be <3 a já se konečně dozvěděla, jak vlastně vznikl název téhle chovky (podobně jako jména mých holčiček Brandy a Baileys – prostě to má souvislost s alkoholem :-D). Večer nás po vydatné večeři čekal další parkur – vítězný běh byl odměněn pivem. Ve večerním parkuru nás nejdřív zradil slalom – asi jsem začala brzy utíkat do strany. Na druhý pokus jsme se sice dostaly o kus dál, ale zase nás zradil tunýlek. :o( Během parkurů akorát dorazila Markéta, když se zabydlela, vyrazilo se na večerní pokec.
 
STŘEDA
Pro mě nejkrušnější den – naše skupinka rozjíždí ranní tréninky v 8 hod ráno. O snídani jsem se postarala – namazaná na mě čekala na stole, až dotrénujeme. Později měli někteří problémy s vynášením čehokoliv od snídaně – přijela totiž velmi důležitá slečna servírečka, která zřejmě ještě víc chtěla zapůsobit na pana šéfa. Linda si dokonce druhou housku, co si namazala na výlet, musela zaplatit jako druhou snídani – za 85,– Kč, no, neberte to. Po tréninku nastupovala skupinka Lucky – o Ondru se měl postarat Jirka, který měl dorazit hned ráno, jenže zaspal. Původně jsem se chtěla koukat a fotit, jenže pak jsem se nad Luckou s přisátým Ondrou k noze slitovala. Jakmile mě Ondra zmerčil, zase začal natahovat, ale jakmile jsem mu připomněla, co mi včera slíbil (že už nebude mamince dělat scény), dobrovolně se mě chytil za ruku a bez jediného pípnutí se mnou odešel do chatičky, vlastně pípnul, jestli prý budeme zase skládat kostičky. Lucce, mně i ostatním padla čelist. Tentokrát už jsem měla v chatičce pomocnici Markétu, čůrání jsme se tentokrát vyhli, takže všechno šlapalo jak na drátkách (akorát chviličku měl Ondra obavy ze štěkajících pudlíků, ale brzy pochopil, že jsou to hodní kluci). Po necelé hodince jsme se vrátili k parkuru – Ondra byl opět vzorňák, k mamině šel až na konci, aby pomohl s překážkami. Chvilku poté už dorazil dorůžova vyspinkaný Jirka – za trest ho hned na úvod ďobla včela. K poledni se už začalo dělat pořádné vedro, s Ingrid jsme napustily bazének – to bylo papiloní radosti. Radost z vody nevydržela ale dlouho, protože za chvilku byl celý bazének pokrytý vosami z celého širokého a dalekého okolí.
Akorát, když jsem se chystala zpátky do chatky, dorazil Míra s Chanem. Moc ráda jsem oba dva viděla – Míra je dost nemocný, takže už nemůže trénovat. Dokonce s námi začal chodit na flyball, ale i flyballení mu zdravíčko pokazilo. Za námi se přijel jen podívat a doufal, že se někdo ujme Chajánka. Měla jsem tu čest být první, kdo si s ním zaběhl. Sice už jsem byla přezutá, ale Chane naštěstí není taková raketa jako Bailinka. Sice není raketa, ale jinak je po všech stranách naprosto dokonalý. Přes rok neagilitil, přesto vůbec nic nezapomněl a běhal s velikánskou chutí a radostí. Já si všechny běhy s ním také užila – žádné vřeštění na startu, parádní odložení a všechno dělal úplně sám. Nakonec se s Chajánkem vystřídalo víc běhacích tet, snad byli teda oba chlapíci spokojení. S Mírou jsme si pěkně popovídali – zasekla jsem se pořádně dlouho a zatímco jsem se vykecávala, dostávaly se ke mně zvěsti, že Markéta maluje. 😀 A fakt, že jo, když jsem se vrátila, akorát Markéta opravovala jen druhou vrstvu. Není úžasná, já si prostě umím vybrat spolubydlící. 😀 Na odpolední siestu nebyl tentokrát ani moc čas – za chvilku jsme šli zase běhat. Míra tam ještě byl, takže si Chajánka na nějaký běh půjčila i Verča – taky si pak lebedila, že to je úplně jiné běhání. Mírovi moc děkujeme za návštěvu a přejeme mu hlavně pevné zdravíčko.
Večerní parkur jsem perlila – sluníčko si asi vybralo svou daň a totálně mi vypálilo mozek – po parkuru jsem bloudila, ostatní ale výtečně navigovali. Díky za pomoc. Při druhém pokusu – opět disk. :o( Po parkurech a rychlé spršce přišel čas na buřtíky. O oheň se postarali chlapi – Zuzka Nedbálková měla pár dní na táboře obě dcerky i s jejich polovičkami (úžasný, tohle já si s našima neumím moc představit). Buřtíky byly výborné, ale jít spát s nacpaným pupkem žádná sláva.
 
ČTVRTEK
Čtvrtek byl částečně odpočinkový. Dopoledne jsme trénovaly, ale odpoledne jsme měly volný den, aby si pejskové odpočinuli. Moje dvě strašidýlka, ale bez paničky moc odpočívat neumí, takže na druhou část výletu jsme vzaly pejsky s sebou. První část byla bez pejsků – dostaly jsme doporučení od Zuzky, která má okolí dokonale zmáknuté, že v Českých Velenicích je menší SAPA, kde se dá sehnat úplně všechno za slušný peníz. Rok co rok nám odsud ukazovala své úlovky. S Markétou, Verčou a naditými peněženkami jsme tedy vyrazily shoppovat. 😀 Obchod jsme našly celkem bez problémů. Na začátku jsme se dohodly, že se každá rozutečeme svým směrem a potkáme se: můj návrh zněl za hodinu. Markéta na mě vytřeštila oči, že prý co bychom tam hodinu dělaly a že za půl hodiny. No dobře, nevzpouzela jsem se. Mrzelo mě pak, že jsem se zasekala mezi plenkami (pro Zuzku) a ztrácela tak vzácné minuty. Bylo tu opravdu všechno, pár úlovků jsem měla a když jsem se s nimi po půl hodině řítila k pokladně, potkala jsem Verču, která se ještě pro něco vracela do petshopu. Ten jsem úplně minula, takže rychlý úprk do petka. Po dalším návratu k pokladně pro změnu prchala Markéta, že ještě něco zapomněla…. Nakonec jsme se shodly, že půl hoďka byla fakt málo. Příště si uděláme víc času. Markéta se nejvíc zásobila v žrádelním koutku – ten jsem já vůbec nepotkala. Já se vybavila kdečím, ale hlavní úkol koupit kraťasy byl splněn (zapomněla jsem si vzít totiž druhou sukýnku na běhání), no a Verča se asi nejvíc vyřádila právě v petku. Po návratu do penzionu se na nás všichni vrhli, cože jsme všechno nakoupily. Okamžitě proběhla předváděčka (vlastně několik předváděček, do naší chatky se pomalu stály fronty). Největší obdiv získala Markéta za fakeové Speedcrossy za 450,– Kč (chyběl jen nápis, jinak fakt celý originál a dokonce s tkaničkami navíc). Myslím, že Vietnamčíci pak asi zírali, protože pro Salomony se tam postupně vydali skoro všichni (ale dost často měli smůlu s velikostí, já s dětskou velikostí neměla vůbec šanci).
Po všech předváděčkách jsme naložily pejsky a vyrazily na výlet do Rakouska. Markéta si večer předtím postěžovala, že sem jezdí takových let a hranice skoro ještě nepřekročila. Jirka nám dal pár tipů, i já něco našla, ale nakonec zvítězil Naturpark Hochmoor. Když jsme s Markétou dorazily na parkoviště, bylo nám jasné, že tu nebudeme samy z Nových hradů – poznaly jsme Krauskopfovic auto. 😀 Po pečlivém nastudování trasy na mapě (ještěže jsem si ji vyfotila, protože naše nastudování bylo tak pečlivé, že jsme se málem ztratili na prvním rozcestí) jsme se vydali k rozhledně Himmelsleiter. Zrovna, když jsme se pokoušeli o společné fotky, akorát dolů scházela první část novohradské výpravy. Jirka se tedy nabídl, že nás s pejskama vyfotí – moc děkujeme (škoda, že zapomněl do hledáčku zařadit Flipíka, chudáka si nevšiml :-D). Na oplátku jsem pak pořídila foto i já jim (a jsou tam všichni, nejsem pomstychtivá :-D). Cesta nahoru byla trochu fuška – mřížované schody, nevím, jak to Markéta dokázala, ale mám pocit, že nesla v náručí oba kluky. Moje holčičky nastoupily na schody samy. Bailinka mřížované schody moc neřešila, Brandy se táhla jak smrádek, což jsem nervově nevydržela a vynesla ji nahoru sama – mazec, pořádně se pronesla, babča moje. Nahoře mi sice Markéta jednu fotku pořídila, ale ta neprošla cenzurou. 😀 Dolů už ťapkaly obě princezny samy. Pak jsme se po stezce vydaly na hochmoorské rašeliny. Tohle nebyly rašeliny jako u nás na Šumavě nebo na oblíbené Kladské – taková obyčejná cesta lesem. Jedno místo vypadalo zajímavě, jenže tam se zrovna fotili nějací turisti (mimochodem jediní dva turisti, které jsme za celou dobu potkali, kromě těch našich). Pak už žádné takové hezké místo nebylo. Vlastně bylo, ale chvilku předtím nám Jirka napsal, ať si dáváme pozor hlavně na pejsky, že na cestě potkali zmiji. Od té chvíle jsem měla oči na šťopkách. Krátce na to jsme dorazili k vyhlídkovému molu. Než jsme na něj vlezli, řešily jsme s Markétou kudy pak dál. Ještěže tak. Bailinka totiž začala něco merčit a natahovat šprcku, na které byly holčičky připoutané, pořádně jsem zaostřila a tam se ve spárkách plazila zmije. Uff, štěstí, že má Bailinka takový postřeh na vše, co se hýbe. Netrvalo by dlouho a na molo bychom stoupli – první by to zřejmě chytli pejskové, pak i my (frajerky v letních sandálkách). Z místa jsme pelášili radši rychle pryč, že jsem si tu potvoru ani nestihla vyfotit. Když jsme došli první skupinku, líčili jsme náš zážitek. Zřejmě to byla ta samá potvora, co potkali oni, schovala se do trávy kousek od mola a než jsme došli my, už se sápala nahoru. Ondrášek měl ze zmije zážitek, pořád nám hlásil, že viděl hada. Ostatní jsme pak zase opustili, protože jsme chtěli dojít až ke grillplatzu (delší cestou). Ale ani to za to nestálo (ve Švýcarsku mají rozhodně hezčí grilovací místa). Zpátky u parkoviště jsme byli kolem šesté hodiny. Bylo hrozné vedro, což nám v lese ani nepřišlo, ale teď to na nás zase padlo. Vyplavčily jsme hafušáky v rašelinové vodě vedle podvodního světa. Pejskům rašelina jistě příznivě zapůsobí na pleť i srst. 😀 O kus dál byly takové asi jako lázně. Moc hezké místo, jen to veřejné koupání bylo zvláštní, že bylo hned u silnice a rodinných domů. Byl to docela fajn výlet, díky moc Jirkovi za doporučení.
 
PÁTEK
Na páteční tréninky už odpadlo dost lidí, takže nás Jitka pospojovala do dvou skupinek. I tak to bylo moc fajn, jenže trochu čára přes rozpočet – zrovna jsem chtěla ostatní fotit. Po tréninku už po nás nikdo nešel, tak jsme se rozvalily u parkuru s Verčou a Ingrid. Doufala jsem, že konečně pořádně pomuchluju našeho Bingoška, jenže ten malý lotr měl oči jen pro holky papiloní. Strašně se do nich zamiloval, hlavně do Akirky, která je vyhlášená, že si před každý okamžitě lehá na záda (to se mu náramně líbilo). Jenže všechno v bezpečí paničky klína bedlivě sledovala Žíža, které do námluv občas zasáhla – vždycky vyjela jak had, zadržkovala si a zase zajela zpátky do bezpečí k paničce. Fakt komička. Jenže tyhle její chvaty zaujaly Brandušku. Zatímco tedy Bingo oslňoval Akiru, Brandy se rozhodla srovnat trochu Žížu, ale ta se nedala. 😀 Brandy se pak přeorientovala taky na Akiru – pomáhala odpoutat pozornost. 😀 Vyřádili se všichni pořádně a paničky mohly v klidu drbat a probrat všechno možný. Verča po loňském Mistrovství mládeže zanevřela na závody – zničehonic přišly stresíky a s Bingem už jen trénovala, na závody ho občas vytáhla její trenérka. Na táboře jim to ale běhalo krásně, dokonce vyhrála asi dva parkury – pivo by sice už mohla, ale nestála o něj, tak měla jako výhru zmrzlinový pohár (ale ani teď skoro nechtěla, ona je hrozně skromná). Musím říct, že Verča za ten ro, co jsem ji neviděla, strašně dospěla – je z ní už mladá, krásná slečna. Za tou se musí kluci asi otáčet. 😀 Já doufám, že se na táboře trochu osmělila a snad s Bingem zase začne obrážet závody – ať už s pomocí maminky nebo tetičky (tatínek toho kdysi tolik nasliboval a skutek utekl, teď už se nevídá pomalu ani s Verčou :o(.
Večerní parkur – pokus č. 1 disk za slalomem, protože jsem nestíhala, pokus č. 2 – nejdřív jsem se málem přerazila o Bailinku a pak si vůbec nevšimla, že po mých zádech se vrátila do slalomu a jde ho pár tyček zpět (a já si říkala, co tam tak dlouho dělá :-D). Další disk za námi, se z toho picnu už. Večer zase fajnové posezení (jako každý večer). Hodně se řešila Lucky účast na Mistrovství světa a EO, které už bude cobydup. Jitka předávala své bohaté zkušenosti z těchto šampionátů a Lucce dodávala sebedůvěru. Holky jsou skvělé, určitě jim budeme moc a moc držet palce. Jsou náš velký vzor!
 
SOBOTA
Na sobotní tréninky zase pár lidí ubylo kvůli únavě i kvůli dešti, který se konečně dostavil. Předpovědi ho slibovaly celý týden, ale pořád kde nic tu nic, ale nám je stejně jasné, že déšť přivolala Linda – celý týden totiž chodila na výlety s deštníkem a vracela se rudá jako rad, až v sobotu se namazala padesátkou a vyrazila bez deštníku… a deštík byl na světě. Holčičkám se vůbec nechtělo ráno z pelíšku, ale nakonec se obě daly ukecat a mě začínal pěkně bolet zub. Vůbec jsem netušila, že se Ingrid chopila mého foťáčku a některá naše snažení natočila. Opakovali jsme si věci, co jsme během týdne trénovali, takže stahovačky, zapeklité slalomy a pak takové ty otočky (světové), které nevím, jak se jmenují. V průběhu dne několikrát pršelo, takže se trénink podle síly deště posouval – mrkněte na výborně video, jak v dešti Jana čistí tunely. 😀 Poslední den a já se konečně dostala k focení – hlavně začounci mají hodně fotek a některé jsou opravdu povedené. Já se pořád nemůžu nabažit běhající Žíži. Odmalička se mi zdála větší čiperka, jenže pak ji potkaly zdravotní komplikace a ještě jako štěňátko musela podstoupit operaci srdíčka. Nebylo vůbec jisté, jestli bude někdy moct běhat. Svolení dostala a běhá jako bůh. Sice je to malá pinďa, ale ta to dokáže napálit. I Akira je velikánská šikulka (s Žížou mívaly v parkurech vždy minimální časový rozdíl). Ingrid má můj obdiv – na táboře běhala se třemi psy – já bych byla mrtvá. Kdysi jsem si dala jednou tábor, kdy běhaly obě holčičky a měla jsem toho plné kecky. Tři psy si už vůbec nedovedu představit. A když už jsem u toho agilitění s dvěma pejsky. Musím říct, že Brandušku jsem asi 3x vytáhla se jen tak proběhnout po parkuru – vždycky začala parádně, běžkala i rychle, ale jakmile byla možnost vlítnout do tunelu, byla tam 😀 Po kom to ta Bailinka asi má. Většinou jí to nadšení ale rychle omrzelo a po tak 10 minutách si šla čmuchat a agility jí už vůbec nezajímalo. Ale já měla velkou radost i z těch jejích 5-10 minutovek.
Do posledního večerního parkuru jsem chtěla dát všechno – byla jsem totiž jediný zoufalec, který za celý týden nezaběhl jediný parkur. V duchu jsem si tedy říkala, že teď nebo nikdy. Tak prý nikdy. Fňuk. První i druhý pokus jsem se vysekala na jednom a tom samém místě – Jitka mi ale před během radila, že takhle to jít nemám. No jo no, měla jsem svou hlavu. Až na třetí pokus jsem dala na Jitku (dvojku točit pod rukou) a vyšlo to. Kdybych nebyla dubová palice, mohla jsem konečně něco doběhnout. Takhle jsem doběhla, ale až na třetí pokus, takže se běh nepočítal. Měla jsem ale ohromnou radost z uřvané kladiny 😀 a z náběhu do slalomu. Po parkuru jsme částečně poklízeli překážky do kotců – x lidí kotcem prošlo a až já, když jsem uklízela skočky, rozvířila jsem v barelu vosí hnízdo, které se na mě hned začalo rojit. Měli jste vidět ten úprk a divím se, že jsem chytla jen jedno jediné pigáro. V tu chvíli jsem si říkala, že štěstí, že nejsem alergická…
 
NEDĚLE
Jitka sice nabídla všem dopolední trénink, ale já jsem odmítla. Moc dobře si pamatuju, že loňský poslední trénink byl totální fiasko a já tentokrát nechtěla odjíždět úplně zničená, chtěla jsem si uchovat poslední parkur na třetí pokus. V klidu jsem si aspoň dobalila věci. Při stěhování věcí do auta, jen cvakl zámek mého auta, postřehla jsem, že se hýbe záclonka naší chatičky. Napjatě jsem sledovala, která moje bobina vyskočí jako první. Roky předtím vždycky první zdrhala oknem Branduška a za ní Bailinka. I letos, pokud nebyly zavřené v chatičce v kleci, tak mě vždycky „překvapily“ (přiznávám, nepřekvapily, čekala jsem to, jen jsem stopovala, jak dlouho to bude trvat :-D) – jako první se na mě vždycky vrhla Bailinka, zatím Branduška se od chatičky blížila volným, nenápadným krokem (takovéto, jakože si třeba nevšimnu). Takže zpět k balení auta – první vyskakuje Bailinka a jí skoro na záda Branduška, okamžitě mě zmerčily u auta. Bailinka letěla k plotu s výrazem šílence, že snad chci odjet bez nich. Brandy opět kráčela vlažným krokem a čučela na úplně druhou stranu s očima jak Číňan (nenápadná jak sáňky v létě). Musela jsem se hrozně smát. Sbaleno jsem měla docela rychle, někteří už odjížděli, jiní teprve balili. Verča čekala, až si pro ni přijede tetička, nechtěla jsem ji nechávat samotnou, tak jsem s Verčou počkala na jejich příjezd a pak konečně frčela domů.
Cesta domů proběhla bez komplikací – cestou byly nějaké zácpy, ale Waze mě opět provedl celkem hladce až před dům. Doma jsem jen naházela tašky do kouta (ke zbytkům z Crazy Cupu), pustila se do fotek a videí a probrala jsem se u nich asi o tři hoďky později. Byla jsem polomrtvá a v bolavém zubu to škubalo víc a víc, k tomu mi ještě natekla ruka po štípnutí vosou. Měla jsem ji jak bambuli. Markéta mi pak na fotku řekla, že ježibaba z Perníkové chaloupky by ze mě měla určitě radost. 😀 Fotky jsem nakonec dodělávala půlku týdne, nateklá ruka splaskla až po čtyřech dne a ze zubu se vyklubal odumírající zub. No prostě jedna radost za druhou. Já mám letos vůbec všechny ty dovolené nějaké komplikované – ze Švýcar huba plná oparů a teď tohle. Ale dovolených se nevzdám.
Tak jako každý rok to byla báječná dovolená. Moc děkuju všem fotografům, kameramanům za fotky a videa Jitce za neskutečnou trpělivost, kterou se mnou měla, Janě děkuji za skvělé borůvky (jen Pepa mi tam letos chyběl), malířce pokojů Markétě a klukům pudlík za bezproblémové spolubydlení a všem díky za skvělou zábavu. No a samozřejmě taky díky těm mým breberkám. Může se zdát, že jsme letos docela flákaly výlety, ale i bez výletování jsme si to užily naplno. Branduška byla asi nejobletovanější a nejrozmazlovanější pejsek ze všech (jak ona to se všemi umí zmáknout), no a Bailinka ta jakoby tušila, že na ni chystám startovací teror. Měla jsem v plánu ji za předčasné starty dávat do boudy – šla tam, ale jen jednou jedinkrát, jinak byla zlatá, sice uvřeštěná a hopkavá, ale vydržela (jen ke konci psychická únava způsobovala, že si odmítala lehnout). S tím vřeštěním jsme si získávaly velikou popularitu. Při jednom z běhu jsem slyšela Zuzku, jak říká „hele, točte to, to zas bude sranda a cirkus“. 😀 😀 😀 No a Jirka ten zase říkal, že vždycky při těch parkurech panuje taková klidná, tichá atmosféra do chvíle, než přijdeme na start my dvě. 😀 To máme pěknou pověst, co., ale tak aspoň si nás díky něčemu všichni pamatují, když ne kvůli výkonům. 😀

Na všechny společné fotky s Bingem (ode mě, Verči a Zuzky) se můžete podívat zde. Díky, díky a těším se zase za rok.

PS: a Ondra si jeden den za mnou přišel a ptal se, jestli zase půjdeme ke mně do chatičky – hergot, já to snad nakonec s těma dětma umím. 😀