5. KLUBOVÁ VÝSTAVA JRT A PRT

Ti, kdo si četli článek o poslední výstavě ve Staňkově (Bailinka vzala dráhu z kruhu), jistě pochopí, že na tuhle výstavu jsem jela pekelně vynervená, a to jsem se cca týden před výstavou vystavování fakt pečlivě věnovala, včetně chůze, výstavního postoje a pokoušela jsem se i simulovat měření a přitom bouchat pokličkou, metrem, šuplíkem apod. No a vyplatilo se, i když nervy jsem měla na dranc.

Po ranním příjezdu a vystěhování půlky auta jsem holčičky postupně vyvenčila – dohromady neexistuje, protože by nejspíš huply do vody nebo se vzájemně pošlapaly, oslintaly apod., což jsem si s tou malou výstavní modelkou nemohla dovolit. Po dostatečném vyvenčení obou princezniček jsem si s bobešovou vyzkoušela chůzi v kruhu, výstavní postoj i vysazení na stůl s prohlídkou zoubků a opět simulovaným měřením (z minula krizový okamžik). Byla jsem moc ráda, že nedaleko byla i naše dřívější výstavní trenérka Líza, tak jsem požádala i ji o spolupráci – Líze se tak na stole předvedl parádní zkroucený paragraf, což mě moc neuklidnilo. I když nervy pracovaly na plné obrátky, chtěla jsem si výstavu tentokrát užít a kochat se všemi PRŤousky, ale klaplo to jen u první vystavované třídy, a to třídy mladých pejsků. Aspoň jsem mohla vidět Brandušky vnoučka Benjaminka a seznámit se s jeho páníčky. Benjík byl strašně milý – prostě pošuk, co patří k nám do rodiny. Během toho kochání se u první vystavované třídy se o mne chvilkami pokoušely mrákoty – pan rozhodčí Milivoje Uroševič (Srb) si totiž většinu pejsků vychutnával hrozně dlouho na stole – myslela jsem, že to bude moje smrt. Další třídy jsem už dost dobře nezvládala sledovat, protože jsem se každou chvíli zakecala s někým jiným, ale zaplaťpámbůh zato, aspoň nebylo tolik času myslet na náš výkon a stresovat. Zpočátku to vypadalo, že se na řadu dostaneme až bůhví kdy, ale najednou to začalo odsejpat a nastal okamžik O. Byla jsem ráda, že jdeme první na řadu a budeme to mít tedy rychle za sebou.

Musím Bailinku hrozně moc pochválit – chůze sice žádná sláva (pořád čučela co kde lítá), ale v postoji se předvedla bravurně a stejně tak i na stole. Vydržela v postoji hodně dlouhou dobu (ani jsem s ní nemusela dělat blbinky jako dřív s maminou). Nakonec z toho byla V3 s moc hezkým posudkem: Korektní skus, dobré uši, vd (tomu jsem nerozuměla, spíš nepřečetla) krk, dobrý hrudník, volné lokty, dobrý postoj, dobrý trup. Naměřená výška 34,5 cm (se nějak prsila, protože na flyballu máme vždy naměřeno 33 cm), skus nůžkový, plnochrupá. Prostě parádní výsledek na to, co tam lítalo za pekelné známky.

Byla jsem šťastná jako blecha, nadmíru spokojená, ještě jsem totiž netušila, že za chvilku odejdu z celé výstavy jako spráskaný pes. V rámci výstavy bylo možné nechat udělat vyšetření u paní doktorky Lenské na dědičné oční vady a luxaci čéšky u dr. Herčíka. Prvně jsem se vypravila na „oční“. Napoprvé se nepodařilo správně rozkapat a až na podruhé výsledek parádní i s potvrzením. Samozřejmě jsme se vrhly i na kontrolu čéšky. Tam byla pořádná fronta, ale Bailinka se zabavila divokými hrátkami s nějakou mladičkou slečnou jackovou. Pan doktor objevil Bailince  na levé zadní nožce  patelu 1. Sice to je minimální postižení a některé chovatelské kluby jedničku dovoluji do chovu (samozřejmě s pejskem s patelami 0/0), ale radost jsem z toho neměla.

Ke konci se mi podařilo odlovit paní Tichou, se kterou jsem chtěla zkonzultovat Bailinky zkrácený prstík na pravé přední tlapce. Tato vada se u začala objevovat v cca 4. měsíci. Tehdy mě někteří chovatelé přesvědčovali, že se může jednat o nějaký problém, který nastal při porodu anebo později nějakým úrazem, to samé jsem slyšela i od několika veterinářů – prostě nikdo nevěděl co a proč to je. Když jsem si ale nedávno na rodinném srazu všimla, že to samé má na přední pacince i její taťka, začala jsem víc pátrat a až na stránkách Bibiany Košariové (Fox Meadows) v záložce O plemeni – Vady vylučující z chovu jsem objevila toto povídání: „High Toes – alebo „vysoké prsty“. Šteniatko vyzerá úplne normálne, ale vo veku 3-4 mesiacov mu prestane rásť 1 alebo viac prstov na nohách a tieto ďalej zostanú zakrpatené. Pazúr na prste sa neobrusuje, pes nemôže končatinu používať správne a pri závažnejších stupňoch môže mať problémy s pohybom, v neskoršom veku artrózu. Jedná sa o závažnú vadu vylučujúcu z chovu, ktorú si ale žiaľ často rozhodcovia na výstavách vôbec nevšimnú – a tak napríklad v ČR pôsobí v chove niekoľko takto postihnutých jedincov. Jedince s vysokými prstami do chovu nepatria.“ Názor paní Tiché pro mě hodně znamená, proto jsem to chtěla zkonzultovat s ní. Té bylo okamžitě vše jasné, vyjádřila se jasně, že toto do chovu opravdu nepatří a poprosila mě o nafocení toho prstíku. Myslím, že je veliká škoda, že se o této dědičné vadě nikde nemluví,  a spousta chovatelů o ní ani neví (tedy doufám, že neví), takže na této výstavě bylo podobných jedinců k vidění víc. Od té doby jsem se dokonce setkala i s názorem, že „no a co, rozhodčí si toho na výstavě nevšimnou, tak co….“ a vesele chovají dál. Jen tedy doufám, že Klub chovatelů teriérů, když má teď k dispozici foto inkriminovaného prstíku Bailinky, začne o této dědičné vadě víc informovat a dohlížet, aby se do chovu podobně postižení jedinci nedostávali a nekrylo se s nimi. I kdybych si totiž u Puntíka všimla drápku dřív (narozdíl od Baily ho má bílý, takže nesvítí tolik jako Bailinky černý drápek), vůbec bych netušila o co se jedná za problém a nakryla stejně (i páníček Michal se domníval, že se jedná o vadu po úraze).

Zde je foto zmiňovaného prstíku, kdyby si náhodou nějaký chovatel chtěl sáhnout do svědomí:

10647669_709387775781891_201534282_n 10538573_709387749115227_162197948_n

 
Po výstavě jsem konečně obě breberky vypustila – jak jsem předpokládala, tak první cesta vedla do vody a během chviličky byly ozdobené kdečím. Moc mě potěšila i procházka s Luckou a její Cessynkou, která se na nás přijela podívat až z Hluboké nad Vltavou. Byla první, komu jsem si mohla poplakat na rameni a trochu mě vyvést z chmurů.

Musím přiznat, že jsem se tedy musela dost poprat s vlastním svědomím a i když jsem si dost poplakala, došla jsem k jednoznačnému závěru – Bailinka nebude chovná fenka a veškerou naši snahu odteď přesouváme jen na psí sporty (a výstavy vem čert). Hrozně moc mě to mrzí, že nebudu moct pokračovat, prozatím, v chovu a dávat tak světu další skvělé sportovce a povahově úžasné teriérky. Ale právě proto, že nejvíc zájemců se mi ozývá z řad sportovců, nemůžu do chovu přispívat dalšími postiženými teriérky. Jednoduché rozhodnutí to ale fakt nebylo a ještě teď je mi z toho všeho smutno, protože jinak je Bailinka víc než povedená.

Za úvodní fotku moc děkuji skvělé fotografce Lucii Skopalové a také díky moc za fotku Ditě Neudekové.