SETKÁNÍ S AIMINKOU

Letos se mi podařilo opět s předstihem informovat Aiminkovce, ze se chystáme na hory do Jeseníků a máme tedy příležitost opět na setkání někde na půl cesty. Tentokrát byl výběr teritoria na mně a podle mapy mě zaujala Karlova Studánka. Po loňské zkušenosti jsem si říkala, že už si dám velký pozor, kudy cesta povede a rozhodla jsem tentokrát nemachrovat u cedulí „cesta se v zimě neudržuje“ nebo „nasaďte sněhové řetězy“ anebo „bez posypu“. S tímto předsevzetím jsem vyrazila s parádním časovým předstihem a ejhle – uvízla jsem hned u nás v Kunčicích. Proti jel totiž nějaký machýrek v bílé Audině, který nemínil uhnout ani o milimetr, takže jsem způsobně zastavila při kraji a vyčkávala až milostpán projede a najednou hup, autíčko mi něžně sklouzlo do sněhové závěje. Rozkládací lopata stihla přes noc v autě zamrznout, takže jsem se marně snažila přední kolo vyhrabat složenou lopatou, mezitím projelo několik aut, ale že by někdo zastavil a pomohl blondýně, to ne. Nakonec se nade mnou ustrnuli důchodci z domečku naproti – děda vyběhl se slovy: „mámo, běž tlačit, já s těma zádama nemůžu“ a hodlal se nakýblovat na místo řidiče. Jenže poté, co si pán málem vyrazil kolenama zuby (trpaslíci jezdí namáčknutí na volant), vzdal to a šel taky tlačit. Jeden mladý pár nakonec přece jen zastavil na výpomoc, takže autíčko bylo na to šup venku a já mohla frčet dál – vzhledem k nabrané časové ztrátě se mé předsevzetí kamsi ztratilo a já se čtyřicítkou vesele „řítila“ kratší cestou mezi Kunčicemi přes vesničky do Branné („bez posypu“). Časová ztráta byla tedy i nadále zvyšována, zmrzlé serpentinky za Bělou pod Pradědem taky udělaly své a vše dorazila cedule se zákazem vjezdu („cesta se v zimě neudržuje“) v nějakých Vidlích – na to už jsem neměla moc nervy, tak jsem si dala objížďku a nakonec dorazila na místo srazu s půlhodinovým zpožděním. Mně se ty včasné příjezdy někam vždycky nějak vymknou z rukou.

Jak jsem byla ráda, že jsem na místě a vidím staré, dobré známé. Tedy ne hned, protože chudákům byla už taková zima, že si vyběhli na kopec. Jako první se tedy přiřítily holčičky. Nejdřív tedy proběhlo moje přivítání s havířovskými holčičkami, teprve pak s jejich páníčky a nakonec byly vypuštěny i moje holčičky na přivítání. Ihned poté byly ovšem obě dámy připnuty, abych dodržela naši socializačně-unavovací tradici. Libor se tvářil jako znalec okolí, nepřednášela jsem tedy ani svůj návrh trasy  – vyrazilo se po modré (prý lázeňské cestě), trochu zkrácené. Libor se tedy trochu podivoval, kdeže se mu ztratil Rolandův kámen. Během chviličky jsme byly v samém centru Karlovy Studánky, kde bylo mé teriérstvo na chvilku vypuštěno společně, protože se mi jich vedle Aiminky a Cayenky na volno zželelo. Havířovské dámy zatím pózovaly jak skutečné modelky u Slezského domu, zatímco Branduška si potřebovala trochu zchladit hlavu, kterou ryla v sněhu. Tady jsem konečně narazila na pořádnou mapu, takže byl objeven i Rolandův kámen. Značení turistických tras v Jeseníkách není moc valné a naši modrou, lázeňskou cestu zřejmě tuto zimu ještě nikdo neprošlapával, takže jsme se nahoru brodili závějemi. V tu chvíli jsem opět vděčně připoutala Bailinku na šňůru, doufajíc, že mě potáhne, jenže ta měla úplně jiné úmysly, takže jsem spíš táhla já ji ven z lesa, odkud to zřejmě náramně zavánělo srnčím a jinou divou zvěří. Monče se v těch závějích a strmém kopci brzy začala ozývat „válečná zranění“ z doby, kdy se snažila s Liborem dobýt právě nedaleký Praděd a skončila v nemocnici s výronem kotníku (a ještě ukopnutým prstíkem). O tom, že část trasy vedla přímo přes sjezdovku, se raději rozepisovat nebudu. Nicméně jsme to celé zdárně přežili a doplahočili se až k Rolandovu kameni, který byl tak zasněžený (a kde nebyl zasněžený, tak byl kluzký), že jsme výstup na něj raději zavrhli. Docela se nám pak ulevilo konečně na pořádně, široké cestě, která se po chvíli ukázala, že je cestou právě z Vidlí (nebo Videl)… a auta tu drandila, spíš klouzala, o sto šest. Auta už naštěstí nebyla daleko, byla jsem docela ráda, když jsme k nim dorazili. Z rodinného setkání samozřejmě nesmí chybět rodinné foto. Byla sice fuška naaranžovat ty čtyři teriéřice, ale i to jsme nakonec zvládli se zamrzlými foťáčky – jen tak tak, všechny baterky už pak došly.

No a protože nás výstupy řádně unavily, vydali jsme se sehnat nějakou hezkou hospůdku na zahřátí a hlavně konečně pořádné pokecání. Monča mě trochu překvapila, když se dožadovala hospůdky kuřácké… Takovou jsme nakonec našli – na první pohled nevypadala extra vábně, i název Stonožka trochu odrazoval, ale nakonec jsem tu byli moc spokojení. Pár stolečků, u jednoho stolu stařičký rotvík a pan recepční, číšník i kuchař (možná i uklízečka atd.) v jedné osobě  byl moc příjemný a jídlo výtečné. Kromě toho, že Monča kouřila, mě překvapila i tím, že absolutně ztratila přehled o PRŤouscích v širokém a dalekém kraji českém. Vždycky jsem si vedle ní připadala jako absolutní nýmand a tentokrát jsem měla větší přehled než ona. Doufám, že si to časem rozmyslí a zase ji pohltí české PRTí chovy. Když jsme se dostatečně vykecali, vyvenčili jsme ještě naposledy smečku a Aiminka mi vysvětlila, že boudička je jen její není radno se k ní přibližovat Pak jsme konečně vyrazili domů, tedy do Kunčic. Pomalu už se stmívalo. Měla jsem z té cesty trochu hrůzu, ale nakonec se jelo lépe než odpoledne. Přiznávám, že jsem jela fakt opatrně a v Brané mě nezaskočila ani srnka na silnici, takže jsem si zopákla „bez posypu“. Do

Milým Aiminkovcům moc děkuji za setkání a úžasné dárečky – všechny jsme byly moc spokojené a výlet se nám moc líbil. Holčičky byly zlaté – všechny. Musím říct, že Aiminka mě překvapila, jaká rozumná dáma se z ní stala – pořád mi to nedochází, ale už taky začíná mít léta (pro mě budou vždycky všichni štěňátka). Doma je Aimule zřejmě pořád kápo, ale například na hlídání apod. už má svoje „lidi“, tedy pejska – Cayenku. Ta je úžasná, má krásnou makovičku a už je z ní taky paní pes. No a obě holky byly úplně úžasné v lese – je znát, že, narozdíl od pražských dámiček, jsou zvyklé na přírodu a vzorně poslouchají. Už se na ně těším příští – kam to bude? Domluvili jsme si výstup na Praděd, tak doufám, že se to obejde bez ztrát na životech.