BUDĚJCKEJ XTREME 2014

Ani poslednímu závodu v sezoně se nevyhly problémy – tentokrát opět kvůli Brandušce. Po prodělaném psincáku se panu doktorovi moc nelíbilo srdíčko a plíce a doporučil nám klidový režim. Tím pádem přišli Jumpeři o jediného snižovače a tým nemohl jet. Doplnili jsme tedy tým Runnerů Afričkou a v pátek se vyrazilo do Budějek do pekelného penzionku, který se nám podařil sehnat pro naši dvou a čtyřnohou bandu. Penzionek žádná sláva, nic moc prostor pro venčení, Marta tu chudák prolévala vlastní krev a ani véču nám už nechtěli večer udělat a definitivně nás pán nakrkl, když se pokusil Monice za miminko naúčtovat plnou cenu (oproti tomu, co sliboval v mailu). Hned po zabydlení v pokojíčkách jsme se tedy hladoví a unavení z cesty vydali do centra Budějek na večeři. Na doporučení Lucky Kessynkové jsme nakonec zakotvili ve výborné pizzerii Regina Due, kde nevadili ani pejskové, ani miminko (Monča s námi nakonec nešla kvůli prckovi), navíc tam báječně vařili. Já, jakožto taxislužba, jsem se ani napít nemohla, ale tak co, pro jednou jsem to hold přežila.

Ráno nás čekal hned první rozběh proti Pink Paws Warriors. Běhal se Speed Trial, snažili jsme se tedy udělat hezký čas, což se víceméně podařilo s časem 18,19 s (další 18,46 a 18,42 s). BDalší rozběh proti The Rebels Rock and Roll jsme v prvním běhu vylepšili čas na 18,02 s a hned v druhém čas 17,96 s – což je náš nový týmový rekord (po dvou rozbězích 3x překonat týmový rekord je docela machrovina, myslím). Bohužel nás sedmnáctkový čas posunul v Poháru Purina do 1. divize (jinak bysme měli v celoroční hodnocení jisté první místo ve druhé divizi), ale to vůbec nevadí – 17 je prostě lepších. Proti HopTrop Hurricane a Road Runners Unleashed jsme už tedy nemuseli honit super čas a zbytek soboty se tedy běhalo na pohodu a do druhého dne jsme postupovali z parádního třetího místa. Večer jsme nechali pejsky v penzionku nabírat síly na další den a opět vyrazili se posilnit do výše zmiňované pizzerky (i podruhé jsem to jako taxi přežila).

V neděli ráno nám ve třetím rozběhu trochu srazili hřebínek HT Hurricane s prohrou 2:3. Zpětně jsem koukala na časy a Míly malá pudlinka je fakt neskutečná fofrnice – vůbec bych to do ní neřekla. Protože se běhal závod Double Elimination a další prohra by nás poslala domů, napli jsme tedy všechny síly a v dalším dramatickém rozběhu jsme porazili The Rebels Rock and Roll 3:2 (pořádná úleva, nevím, proč to musíme vždy tak dramatizovat). Poklidný rozběh proběhl až proti DogDragons 2, které jsme porazili 3:0, ale pak už nás bohužel zastavili Road Runners Unleashed. Tam jsme vyhráli jediný běh, a to ještě opravovaný, zbytek jsme projeli na celé čáře. Velikánská škoda, protože pak už by nás čekalo jen semifinále, takhle z toho bylo 4. místo. Doufala jsem, že sezónu zakončíme úspěšněji, ale co tak příští rok se nám jistě bude víc dařit. Většina týmu využila brzkého vypadnutí a odjela dřív – já s Luckou a Martou čekala na vyhlášení (a hlavně na další milou návštěvu, která mne ten den ještě čekala). Moje berušky asi nebyly dostatečně spokojené s umístěním – zběhly totiž na divoké psí hrátky k RUPákům (pana veterináře by asi klepla pepina, kdyby v tu chvíli viděl Brandušky „klidový režim“). RUPáci byli nadšeni ze dvou teriérských snižovačů, ale naštěstí si to holky nakonec rozmyslely a vrátily se zase ke své paničce.

Během nedělního oběda nás přijela na turnaj podpořit i Lucka s Cessy. Jako vždycky jsme fajn pokecaly, breberky se pořádně proběhly – Branduška tedy v tu chvíli zrovna hrála hrozně marodnou s tím, že nutně potřebuje medicínku buď od paničky nebo od Lucky z pamlskovníku. Lucka chtěla vidět Bailinku pořádně v akci, tak si počkala na jeden rozběh. Upozornila mě, že se jí zdá, že Bailince nevychází do brány úplně krok a jestli je možné si ještě couvnout, abych si couvla a pouštěla z větší dálky. Vzhledem k tomu, že Lucka je odborník – absolventka FTVS, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Zatím jen v rámci tréninku (nemáme EJS) mi přišlo, že mladá opravdu běži rychleji a i krok jí lépe vychází. Během zimy budu muset tedy natrénovat střídačku ne z 5, ale ze 7 metrů a uvidíme, jak potvůrka zrychlí. Je fakt, že já jsem s jejími časy nadmíru spokojená – prakticky celé Budějovice běhala s časy pod 5 s (nejhorší 5,07 s) a zlepšila si osobáček na 4,84 s!!! Ona je prostě slečinka dokonalá (však si to také moc dobře uvědomuje), no a protože mne nikdo nepochválí, tak se musím pochválit sama za 13 OKů a žádnou chybu.

No a resumé na závěr – naše celoroční úsilí Poháru skončilo 13. místem v 1. divizi, Brandušky srdíčko už je zase jako zvon (potvrzeno podrobným karidologickým vyšetřením), takže nic takového, že příští rok už půjde do starého železa, no a já se tímto zavazuji a slibuji, že příští rok nějak ošéfuju lépe svůj foťáček, který se každou chvíli vypínal, takže nemáme moc natočených běhů a také se příště ozvu VČAS všem kamarádům a známým z Budějek, aby nás přišli na turnaj podpořit (taťkovi Archiemu to nevyšlo a Rendě s Kelly jsem nějak nestihla dát vědět). Takže flyballu zdar a příští rok „soupeři, třeste se“

Za mou akční flyballovou fotku moc děkuji Romanu Fraňkovi.