ZIMNÍ POHÁR 3

Letošní první agility závody jsme se moc nepředvedly, i když jsem z běhů měla celkem dobrý pocit. Branduška válčila se všemi slalomy – objevily se v každém běhu, takže máme co trénovat. První perla dne byl můj příjezd na závody – v pátek jsem totiž jen ve fofru jukla na propozice a v hlavě mi utkvěla přejímka 7,45 hod. Ráno, když jsem vstala, zježily se mi vlasy hrůzou na hlavě – přejímka 7-7,45, takže můj naplánovaný čas, na osmičku dojezd, se moc nevyvedl, navíc před námi byla pekelná cesta. Naštěstí se mi podařilo „zaprezentovat po telefonu“ (a veliká omluva) a protože začínaly jedničky, zvládla jsem i prohlídku. Moc pěkný začátek.

Jako první nás čekala zkouška MA2. Jako vždy jsem se pár místeček obávala a už při prohlídce jsem řešila, na jakou ruku půjdu slalom. Bohužel jsem si to nerozmyslela ani během běhu, takže jsme tam vyfasovaly hned dvě odmítačky a velikou časovou ztrátu. Celkově jsem ale z běhu měla radost a když jsem viděla i video (díky, Květo), tak jsem byla sama překvapená jak rychlý a hezký to byl běh. Brandy krásně reagovala, perfektní zóničky udělala, běžela s radostí, u zmíněného slalomu  i radostně poskakovala a paničku okusovala, no a panička zase docela makala. Časová ztráta byla veliká, ale postupovka i s tou ztrátou 3,31 m/s mi nakonec nepřišla tak hrozná.

První jumping byl opět krásný běh. Tentokrát jsem si slalom důkladně promyslela, ale nějak jsem si neuvědomila, že Brandy moc nemá ráda slalomy přímo u zdi a často se tam začmuchá. Tak se i stalo. Místo náběhu do slalomu si šla čmuchat ke zdi (fakt neřest z Řitky), ale ustály jsme to. Osudným se nám stal až narafičený tunel, kterého jsem se vůbec, ale vůbec, nebála. I když jsem řvala jako, když mi „dítě skáče ze skály“ (spolubojovníci z Řitky vědí…. – v mém případě se totiž jedná o dítě čtyřnohé), stejně do toho tunelu zahučela. Stane se, no bóže. Hlavně, že jsme si to užily – běh to byl snad ještě rychlejší než ten první a na konci jsme dokonce i potlesk sklidily, jak moc jsme se líbily.

Poslední jumping jsme se vydiskaly hned na několika místech. Nejvíc jsem se bála začátku a opět do poslední chvíle jsem si nebyla jistá jestli jít za překážkou nebo před překážkou, protože většina pejsků hned po jedničce vlítla do tunelu (po zkušenosti z předešlého běhu jsem se fakt bála). Začátek jsme ustály víceméně bez problémů (jen já byla tak překvapená, že jsme to zvládly, že jsem překvapením trochu zamrzla a pak málem nestíhala). Běh perfektní až do slalomu – opět čmuchačka tentokrát u látkového tunelu. Co jsem si všimla, tak se tam tentokrát začmuchalo víc pejsků. Když se Brandy vracela ze čmuchání, vzala to slalomem v protisměru, takže disk. Pak mi, jako většina terérků ten den, uletěla do kruhu – bez mkrnutí očka. Docela jsem se pobavila u komentářů videa, které mi natočila Lucka. Konec jsem už hooodně odflákla.

Domů jsme si tedy vezly jen kupu ponaučení a zážitků. Jedním ze zážitků byli například ptáčkové, kteří zřejmě hnízdili pod střechou haly a občas se proletěly po parkuru. Žádný z psíků na to nereagoval a já v tu chvíli byla ráda, že ještě neběhá Bailinka, protože tu by ptáček na parkuru jistě nenechal chladnou. Bailinka nám samozřejmě dělala společnost. Byla nadšená z místních koníčků. Ke stájím jsme bohužel nemohly, tak je nevěřícně pozorovala z dálky, ale při jednom venčení jsme potkaly koníka naživo. Musela jsem se smát – naše hrdinka přimrzla k zemi, oči na vrch hlavy a zírala na toho divně velkého pejska. Jak koník poodešel, tak ho samozřejmě chtěla následovat. Musím se také pochlubit, že jsem si tu pro holčičky převzala i nové oboječky (dodatečný dáreček k Vánocům od Lenky Sack). Bailinky starý obojek už mě štval provlíkáním, ale zachovaly jsme věrnost netopýrkům, které se k Bailince náramně hodí. No a Branduška ta má zase všechny obojky sedřené od potisku, jak ji malá prďola furt tahá za obojek. Teď má tedy mamina krásné vyšívané ptáčky, snad jí aspoň chvíli vydrží a nedopadnou jako ty poslední, které Bailinka překousla vejpůl (a já pak málem ji).

Taky se tu sešla skvělá parta lidí, které jsem dlouho neviděla – Míra Lukeš s „malým“ kníráčkem Chanem, Květa s Jetelkou, Jana s Mienkou (holky začátečnice sklízely obrovské úspěch a obdiv), Dejna s tetičkou Eterkou, Péťa Hamša s Larinkou, Verča s mojí oblíbenou E.T. mimozemšťankou (samozřejmě jsme hned zkusily „kukuč“) a úplně největší radost mi udělala Lucka s kámoškou Cessy. S holkama jsme pak šly i venčit – joj, to byla divočina. Škoda, že mi v tu chvíli zamrzl iPhonek, takže fotek je jen pomálu a video žádné. Doma obě holčičky padly za vlast, vlastně jsme padly všechny tři, protože na budíček v 6 ráno opravdu nejsem zvyklá.