CHALOUPKA – POKUS O UNAVENÍ TERIÉRSTVA A DVOJČÁTEK

Dlouho předlouho jsem se nebyla podívat na ty dva raubíře z Vysočiny a protože na víkend jsme neměly žádné plány, vydaly jsme se s holčičkami na chaloupku. Sestřička dostala za úkol naplánovaný nějaký fajn výlet. K mému velkému překvapení s nám nakonec vyrazila i mamina s Jessinkou (samozřejmě za neustálého reptání, že se Jessinka nesmí zmazat, ušpinit apod.).Ještě před výletem jsem se ale na zahrádce přivítala se soudkem Buffinkou a protože tu byl Kubík sám – chtěla jsem na něm vyzkoušet kraťásky, které jsem klukům koupila k narozkám, ale nevěděla jsem, jestli jim budou. Kraťásky mu byly a dali jsme si čestné slovo, že o nich nemukne bráchovi ani nikomu jinému. Cca pět vteřin na to toho malýho lumpa jak hlásí sousedům „my jsme s bráchou dostali nová trička a kraťasy od tety!“ No hotová slepičí prdelka. Za chvíli dorazil i Daníček s mamkou a mohlo se vyrazit na výlet.

Péťa zvolila okruhy z Lípy přes Dočkalův mlýn zpět do Lípy. První část cesty byla dost dlouho po silnici, takže jsem se těšila, až zalezeme někam na cestu. Kluci chtěli pózovat na každé lavičce a předháněli se, kdo tam bude dřív – málem jsem tam byla vždycky ale první já se svým psím spřežením. Byla jsem tedy docela ráda, když jsem mohla aspoň jednu opičku odpojit – zase pravidelné střídání. Před mlýnem jsem si raději zase obě připla, protože to v okolí zavánělo zvířectvem. Mlýn mě trochu zklamal – čekala jsem starý, zrekonstruovaný mlýn, ale bafl na nás hrozný paskvil. No nic, každý máme jiný vkus. To co ovšem následovalo, to předčilo všechna moje očekávání. Restaurace je tu zavedená už několik let, ale co je jídelní lístek, nevědí. Paní majitelka byla totálně mimo (přišlo mi, že na něčem jede – asi moc fajn materiál) – nevěřili byste, že může být problém objednat tři zmrzlinové poháry a jedno malé pivo. Na můj dotaz na jídlo se mi dostalo odpovědi: „A co byste si dala?“ Docela zapeklitá otázka, když nevím, co vůbec nabízejí. Nakonec se mi z paní podařilo vyrazit, že mají aspoň polívku, tu jsem taky objednala, akorát v tu chvíli málem byli tři polívky, tři poháry a tři malá piva, pak zase tři polívky, jeden pohár a žádné pivo. Páreček vedle u stolu, tedy hlavně pán, se řehnili a házeli další perly, kterými už prošly před námi. Návštěvu hospůdky jsem tedy nějak přetrpěla, ale byla jsem dost nedočkavá, až odsud zmizíme.

Odsud jsme se vydali nádhernou cestou podél potoka směrem na Květinov. Holčičky jsem se odvážila na chvíli vypustit společně, doufajíc, že na Bailinku zabere „dudlík“ (dudlík = tenisák). No a protože jsem měla házedlo, které celou cestu chtěli použít hoši, tak jsem musela stanovit podmínky házení a zabavili se oba pánové i Bailušák. Musím teda říct, že jsme se občas všichni pořádně nasmáli. Kluci se předháněli, kdo dohodí dál, ale ještě to nemají v ruce, takže míček občas letěl metr, někdy dva, občas i za ně. Nejnapínavější bylo vždycky zabavení míčku Bailince, to jsem občas musela přispěchat na pomoc, protože vzít Baile míček není žádný lehký úkol a ani nemluvím o tom, že když se kluci dlouho dohadovali, kdo a kam bude házet, tak Baila na ně buď kvičela anebo skákala (myslím, že si i nějakou modřinku odnesli). Když ji míček přestal bavit, šla zase radši na vodítko – začala se totiž mlsně kolem rozhlížet. Kluci si jednu chvíli začali stěžovat, že je bolí nožičky a chtějí taky takový „potah“ jako teta. Každému jsem tedy připla jednu holčičku. Daník si vedl Branďulku a Kubu SI VEDLA Bailinka. Kubíček byl nadšenej, že je rychlejší než brácha, nadšení mu vydrželo do chvíle, kdy za ním byla brázda. Koukal pak na Bailinku dost nevraživě, ale dlouho mu to nafouknutí nevydrželo (nebojte, nic hrozného to nebylo, ani krev netekla).

Péťa měla výlet naplánovaný dokonale, takže cestou vymyslela i malou zacházku k rybníčku kvůli holčičkám. Obě byly nadšené, ale odmítaly chodit do vody společně – vždycky se pro hozený klacek vydala jen jedna a druhá číhala na břehu, aby jí klacík mohla zabavit a pak probíhala zase oblíbená klacíčková hra, kdy se i okolo jedoucí cyklisti zastavovali a koukali, co je to za psí magůrky. Dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože mamina s námi nechtěla jít dolů k rybníku a pak se zase štrachat do kopce, nechtěli jsme ji nechat čekat dlouho. Přes malý brod (jedna klučičí botka utopená) se šlo lesem kolem osady o třech kouzelných chatičkách. V dálce už jsem viděla, že si mamina udělala na louce ležení, vypustila jsem tedy teriérstvo, aby ji přivítalo. Přála bych vám slyšet ten řev – holčičky byly mokré a špinavé a maminu vítaly velmi bujaře. No co, já se ale výborně bavila. Humor mi došel ve chvíli, kdy máma řekla, že zrovna před chvílí kolem ní proběhl zajíček – holky v tu chvíli zrovna začaly natahovat rypáčkama, tak zase musely kousek cesty na vodítku. Pak už se mazalo zpátky do Lípy jen s malou fotící zastávkou a samozřejmě hledáním balonku, který tam někde leží dodnes.

Večer jsme s našima mazali karty – znavené berušky (které měly sedačku vystlanou bílým prostěradlem, aby sedačku neušpinily) vypadaly docela polomrtvě, ovšem jen do chvíle, než jsme nakrájeli nějaké pochutiny – to pak hlídaly každé sousto. Přes noc jsem vyzkoušela nový spacáček. Po loňských promrzlých nocích závodních jsem se rozhodla konečně pořádně vybavit. Spacák je do -28 st, takže naši dostali příkaz nahoře nepřitápět. Bylo v něm parádně – naivně jsem si myslela, že v něm budu sama, protože holčičky se uvelebily na vedlejší posteli, kde je vyskládáno několik peřin na sobě. Vypadaly jak z pohádky o princezně na hrášku a zřejmě tam nějaký hrášek byl, protože nakonec mi obě skončily ve spacáčku. Spacák se tedy zatím jeví jako výborná koupě – je teplý a ještě se do něj pohodlně vejdeme všechny tři.

V neděli jsme si pěkně pospaly, potrénovaly poslušnost, kterou nám kazila Jessinka – zatímco holky dostaly povel „nesmíš“, Jessie jim salám málem zbaštila- přála bych vám vidět ty zoufalé výrazy, které na mě házely. Brebery pobavily, když jsem šla nahoru do pokoje sbalit spacák. Holky zůstaly na zahradě a když jsem zavírala okno a všimly si mě, tak začaly řešit, že ony jsou dole a panička nahoře. Každá to řešila po svém. Branduška seděla se zoufalým výrazem pod oknem a kňourala, zatímco Bailinka se snažila dostat za mnou – zkoušela to přes kůlnu, pergolu, málem po zdi se škrábala.  Když jsem sešla, vítaly mě jak po týdnu. Po obědě dorazili na návštěvu chlapci. Zase chtěli házet míček, ale to by nejspíš skončilo rozbitým oknem, vytáhla jsem tedy aspoň lítací veverku a nakonec místo veverky lítala Bailinka a kluci pištěli radostí. Chtěli taky zkusit, aby Bailinka lítala, ale to si naštěstí rychle rozmysleli po pár jejích výskocích skoro nad hlavu. Pak už jim stačilo pískoviště a stříkací pistolky (které maminka zakázala, ale dědeček dovolil…. – zaškrtit). Došlo i na nejhorší – musela jsem si s klukama zahrát fotbal (všichni víte, jak já fotbal „miluju“).  Samozřejmě se mi podařilo v roli brankáře strčit tam ruce a míčem jsem dostala přesně do toho ještě ne úplně vyléčeného zápěstí – to jsem tomu zase dala. Jsem zvědavá co teď budu říkat doktorce…. Z tréninku opravdového fotbalu kluků se mi podařilo vykecat, ale někdy se na ně určitě vyrazím podívat – jsem zvědavá na Kubu, ten dává pořádný šlupky už teď.

Po kluků odjezdu jsme dobalily a přibalily výslužku od našich a odjížděly jsme domů akorát, když začal pořádný slejvák. Sestřičce tímto děkuji za vymyšlení fajn výletu – odhadem 12 km, mamina překvapila. No a těm dvěma malým dárečkům děkuji za vyběhání Bailinky a pořízení pár fotek (ty poslední v albu byly pořízeny kluky – šikulkové co).