SÉGRY OSLAVA, POJÍZDNÝ HNOJNÍK A PSYCHOHOUBAŘENÍ

Sestřička moje drahá měla sice narozky už minulý víkend, jenže to jsme flyballily, takže oslava byla přesunuta na tento víkend. Oběd hlášený na dvanáctou a v půl jedné jsem tam byla jako na koni (málem jsem vyjela včas, ale sváděla jsem v autě urputný boj s palmou,kterou si ségra k narozkám objednala – občas jela i palmička na místě řidiče). Dietka nedietka, svíčková k obědu se nedá odmítnout, kluci už spinkali. První se probral Daníček – výborně naladěný a s úsměvem vykukoval mezi dveřmi, jenže jsme si všimli, že je odřený pod nosem, na nose a na čele. V tu chvíli spustily plačky maminka a babičky nářek „Daníčku, co se Ti stalo…, Ty jsi spadl z postele? Bolí to?“ No a co si myslíte, mladej pán začal řvát jako tur, že to „bolííí a že spadl z postele“ a byl dost dlouho k neutišení. Všechno objasnil až Kubíček, který okamžitě napráskal, že Daníček opravdu spadl z postele, ale proto, že si z postele dělal trampolínu a spadl na rypec. K tomu se mlaďoch samozřejmě nechtěl přiznat, proto se původně tvářil, jakože se vůbec nic nestalo. Pak kluci řádili jak černá ruka s letadýlkem – každý let jsem musela hodnotit. Docela mě překvapilo, že letadýlko nezaujalo Bailinku.

Když se sešla konečně celá rodina, šlo se k velké radosti holčiček konečně na zahradu grilovat. Holky pořádně prohnaly Buffouše. Malá provokotérka pořád prudila Buffy ke hře, ale jakmile si s ní začala hrát, tak na ní malá netykavka dělala ksichty, až mi občas zatrnulo, že si vjedou do kožichu. No a Buffinka samozřejmě vytáčela prcka k nepříčetnosti ve chvíli, kdy jí sebrala „lítací veverku“, ale nebojte, malej bobeš si ji v nestřežené chvíli zase vybojoval zpátky. Brandy s Jessinkou se zatím věnovaly vyhledávání myšiček. Při grilování si samozřejmě hledaly nejslabší články, které by mohly obrat o kus žvance, ale do příchodu tatíka jsem snad všechny uhlídala. Při grilovačce jsem si připadala trochu jako blbec, protože slavili skoro všichni něco a já nebyla vybavena. Tak jsem alespoň pogratulovala a snad mi bylo odpuštěno. Čoudící si zatím pod dozorem bratránka Míši jezdili na ulici na kole. Šla jsem se na ně podívat – fakt jsem se výborně pobavila. Jeden sedí na židličce, ostatní jezdí, najednou sebou někdo úmyslně práskne na zem a huláká „záchranka, záchranka“, sedící záchranka rychle běží zvednout zraněného, opráší ho, pomůže mu zvednout kolo. Fakt výborná hra a záchranka byla třeba co pět vteřin, jako záchranářka se dost často objevovala i malá Vaneska (sestřenka kluků).Večer kolem deváté jsme se pobalili a frčeli konečně do chaloupky a já mohla s Bailáskem potrénovat slalom – zkoušíme čtyři tyčky, tak uvidíme, jak to dál půjde.

V neděli ráno mě probrala wapka – tatík se už nemohl dívat na moje autíčko (čerstvě po….. vinohradským „orlem“), tak se do něj pustil zvenku. I když jsem se chvíli vzpouzela, byla jsem nakonec donucena k úklidu uvnitř. Tatík se mnou chtěl totiž odpoledne vyrazit na houby – holčičky k nim do auta moc nesmí a mého autíčka se zřejmě taťulda štítil. No nic, mákla jsem si pořádně, holčičky se snažily pomáhat, no a po cca hoďce se autí rozzářilo čistotou (tedy ne úplně dokonale, trochu jsem to šidila). Po obídku jsme vyrazili na houby. Vybavena elektrickým oboječkem a dogtrekovou výbavou jsem byla připravená na všechno. Jako první byla vypuštěna Bailinka – musím berušku pochválit, že reagovala docela dobře, stačilo jen pípnout a hned se vracela. Jednou se ale trochu zapomněla a pelášila do hloubi lesa, zabrala až sedmička, ale pak už byl klid. Jak jsme se dostávali hloub  do lesa, zaslechla jsem z jednoho roštíčka pískání asi srnčátka, které volalo maminu. Holky okamžitě zbystřily, bylo mi jasné, že tohle už je moc, tak jsem pro jistotu připla i Bailu a trápila chudinky moje malé na šňůrách – původně byly dvě, ale jak se holky přes sebe provlíkaly, za chvilku byla ze šprcky jedna pořádně tlusta a beruchy musely chodit jak siamská dvojčátka. Já se konečně mohla v klidu, bez rozhlížení, kde mám psa,  věnovat sběru hub. Tátovi jsem docela natrhla zadek – výjimečně jsem toho nasbírala víc než on. Cestou zpátky k autu (a v dostatečné vzdálenosti od zmiňovaného křovíčka) jsem vypustila Brandušku (také s elektrikou na krku). Musím říct, že Branďucha tak spolehlivá nebyla – pípat jsem jí musela víckrát a na pecku se taky dostalo (nereagovala vůbec, vyšponovala jsem to až na 11 s tím, že dál už nepůjdu a zaplaťpámbůh ta 11 konečně zabrala). Nečekala bych, že na Branďáska budu muset použít větší intenzitu, ale je fakt, že už trochu docházejí baterky, ale i tak, co jsem zkoušela tak 11 je dost nepříjemná. U auta jsem riskla odepnutí obou holčiček, aby zapózovaly u košíku s houbami – bylo to sice napínavé, ale vydržely, no a pak hurá do auta, v chaloupce očistit houby a frčelo se domů (s autem nabaleným jídlem tak na týden, a to jsem např. švestkové knedlíky ukecala, že opravdu neee).

Domů jsem vyrazila raději už kolem třetí, protože jsem se obávala provozu kvůli Grand Prix Brno, do 47. km to docela šlo. Na 44. km se totiž ve zúžení nabourala tři auta, tak jsme si pěkně dlouho počkaly. Cesta domů trvala nakonec dvě hoďky. Doma holky hned zalehly – Bailinka na kuřecí polštářek, Branduška se mě snažila nalákat do postele, ale nakonec to vzdala šla se raději schovat do svojí milované boudičky, kterou bych už nejradši zlikvidovala, ale ona ji tak miluje – je fakt pro ostudu. No a já rozežraná po víkendu jsem nelenila a obalila si pár houbiček (myslela jsem, že budou tak na dva dny, ale kdepak, staré čuně jsem je sežrala na posezení – ať žije dietka). Byly báječný a chuť mi nezkazilo ani to, že jsem po jejich snězení trochu zaváhala, jestli obalený masák byl opravdu masák, ale snad by mamina hlásila, kdyby tam viděla něco jiného. Dobře to dopadlo!