SETKÁNÍ S VNOUČKEM BARNABÁŠKEM Pondělí 28. října, 2013

Další setkání spotomkem po naší Aimince – Barnabášek nám tentokrát předvedl, kde bydlí, kam chodí na výlety, s páníčky běhat a jak se o něho doma starají. Má se jako v ráji. Děkujeme za fajn zpestřený sváteční den, který sice nezačal moc příjemně, ale díky Barníčkovi a jeho páníčkům jsem mohla aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky.

Den pro setkání s Barnabáškem nezačal vůbec hezky – brzy ráno přišel e-mail s tím, že panička Míša už nechce našeho Butíčka. Na setkání s vnoučkem jsem tedy jela zatraceně smutná a hlavou se mi honilo všechno možné. Holčičky s Barnabáškem mě ale rychle vyvedly z chmurů a mohla jsem tak na chvilku tuhle starost vypustit z hlavy.

Jako první nám Bárníček předvedl svoje království – miniaturní zahrádku (co bychom s holčičkami za takovou zahrádku daly – slalom by se asi vešel). Holky na maličkého nejdřív docela kašlaly – dováděly spolu, tak se maličký musel o slovo přihlásit sám. Za chvilku tedy po zahrádce lítala tři trikolorní torpédka. Bailinka si Barnabáška vzala na paškál v rámci výuky přetahování. Samozřejmě došlo na výchovu tetičkovskou i babičkovskou – zrovna ty dvě pravé se rozhodly maličkého „vychovávat“.

 
Po této krátké seznamce jsme se vydaly do Prokopského údolí, které mají Barnabáškovi, co by kamenem dohodil (mám pocit, že blizoučko mají i vyhlášené Jezírko). Většinou se tu vyskytuje hromada cyklistů, tak nás Bárník s páníčky protáhl cestami nám dosud neznámými, kde jsme téměř ani živáčka nepotkali. Holky si to užívaly, Barnabáškovi sportovní pánečci metelili do kopce a po skalách jak o závod a já, nabalená jak pumpa, se potila za nimi a přitom hrdinně vykřikovala, že jsem úúúúplně v pohodě. Přiznávám, že Prokopské skály jsem měla nachozené už kdysi dávno, ale to v daleko lepší kondici. Odměnou nám všem byla parádní vyhlídka na Prahu. Pejskové kromě lítání i bystře sledovali, jestli se někde neobjeví nějaká zvířátka, ale naštěstí jsme potkávali jen ptáčky. Musím říct, že celou procházku měl nejlepší přivolání právě ten nejmladší (a nejšpinavější – bůhví čím kde proletěl) člen výpravy – holčičky opět postihovala dočasná hluchota. Cestou zpátky toho měl maličký už docela plné kecky, takže si dal občas voraz – práskl sebou na zem a vypadal jako totálně KO pejsek (ale ne na dlouho).

 
Po návratu k Barnabáškům domů jsme byly pohoštěny – panička báječnou bábovkou a holčičky v bytě objevily několik poschovávaných a poztrácených kostiček. To se samozřejmě Barnabáškovi moc nelíbilo… Domácího výcviku se ujal páníček David – ty moje breberky samozřejmě předvedly i na obyčejné lehni celou škálu svých triků (styď se, otočky, válení se, než se konečně strefily do lehni). Barníček nám předvedl jak už umí krásně balancovat na gymnastickém míči, Bailinka zase na oplátku předvedla stojku. Když už jsme byly skoro na odjezdu, rozhodli se psiska, že se musí rozloučit pořádnou divočinou, tak došlo na další hrátky, přetahovačky atd. atd.

 
No a během toho, co jsme si užívaly s naším milým vnoučkem, nezapomněla jsem se Barnabáškově mamce pochlubit, s kým že trávíme sváteční čas – maminka Aiminka nám na oplátku poslala fotku z výstupu na Javorový vrch.

 
Děkujeme za báječně strávený sváteční den a pořádné zlepšení nálady (aspoň na tu chvilku s Vámi) a těšíme se na další setkání.