SILVESTR 2011 – ČESKO-SASKÉ ŠVÝCARSKO Neděle 01. Leden, 2012

Tak jako každý rok i letos jsme se rozhodli zmizet před Silvestrem z Prahy. Většinou si vybíráme nějakou chaloupku o samotě anebo malinkatou vesničku. To jsem dodržela i letos, ale bohužel jsem si neuvědomila, že Českosaské Švýcarsko bude plné rozjuchaných Němců a ti budou řádit jak utržení ze řetězu. Ale pěkně popořádku.

Pro letošek padl výběr na slibně vypadající ubytování v Doubických chalupách. Společnost nám opět tradičně dělala Kůželkovic rodina. Radek, jakožto nadšený keškař, nemohl cestou minout kešku werigo (či jak se to jmenuje) v České Lípě. Byla jsem hrozně zvědavá, ale poté, co Kůža  v českolipském parku pobíhal jako pako mezi jednotlivými virtuálními Bohy, nadšení nás přešlo a jen jsme trpělivě vyčkávali. Finální kešku nakonec objevila Branduška – no jo, ten její čumáček nikdy nezklame.

Pak už se frčelo do chaloupky, kde jsme se po malých nejasnostech nakonec ubytovali a začali plánovat výlet na další den. Kůža stále strašil s keškami, ale jeho návrhy neprošly, protože Pravčická brána  byl od začátku můj jasný výletní cíl. Hned druhý den, jakmile se páníček do růžova vyspinkal, jsme vyrazili od Tří pramenů na Pravčickou bránu. Cestou jsme se dočkali i slibované sněhované nadílky, která se stupňovala až nás kousek před Pravčickou bránou zastihla pořádná sněhová vánice. To ale vůbec nevadilo, protože Pravčická brána a Sokolí hnízdo se ani ve sněhové vánici neschová. Byla nám ale upřena krásná vyhlídka do kraje. Poté, co jsme se dostatečně pokochali, napojili a nakrmili, oddělili jsme se od Kůželek a delší, ale hezčí cestou, jsme se vydali krásnou, vyhlídkovou cestou na Mezní louku. Mezitím přestalo chumelit, takže cesta pěkně odsejpala a u auta jsme byli téměř stejně jako naši spoluvýletníci. Brandy statečně šlapala, dokonce i roupy měla, a to i přesto, že v místních lesích zřejmě probíhal nějaký hon (bože, jak já ty myslivce nemám ráda…). Poté jsme vyrazili, s krátkou zastávkou v hřenském Hudy sportu, na večeři do vyhlášené restaurace v Doubici Stará Hospoda. Ač tahle hospůdka dostala dvě hvězdičky od mého oblíbence Zdeňka Pohlreicha, tak já jsem byla z jídla hodně zklamaná, personál se ovšem hodně snažil a kromě zpestření několika výpadky proudu Kristinka při odchodu dokonce dostala Kinder vajíčko (to mělo mimořádný úspěch, protože zrovna den předtím jsem vyprávěla vtip „Co je pro kanibala těhotná ženská – něco jako pro nás Kinder vajíčko“). Večer v chaloupce jsme si zpestřili společenskými hrami, při kterých vládla pořádná bojová nálada a naplánoval se další výletík – tentokrát k velké radosti pana Kůžela na hned několik kešek u rozhledny Tanečnice.

Cesta na Tanečnici byla o něco napínavější, protože Tomášovský les byl plný srnek, zajíců a bůhví čeho všeho ještě, takže jsem celou cestu musela mít oči na šťopkách kvůli Branďolitě. Naštěstí jí žádná srnka neučarovala a zdárně jsme se dostali až k rozhledně. Tentokrát nám počasí celkem přálo a z rozhledny se nám naskytl krásný pohled na celé České i Saské Švýcarsko. Cestou k autu jsme si ještě neodpustili jednu kešku u Smírčího kříže – lovkyně Brandy opět nezklamala a našla ji levou zadní a pak následovala pozdní oběd v hospůdce Vlčárna. Tahle hospůdka, co se jídla týče, tak tohle bylo rozhodně jiné kafe proti předešlému dni (škoda jen, že jim to trochu kazila obsluha). I tady došlo k malému zpestření, když k našemu zděšení před hospůdkou vyskákalo několik policajtů ze zásahovky –  naštěstí se šli jen najíst. Všichni byli unešení z Brandušky, ale Kristinka jim pěkně od plice pěkně řekla, co si o nich myslí – „ty kecko“. Do chaloupky jsme dorazili sice s plnými pupky, ale Silvestr je Silvestr a tak se začaly chystat chlebíčky, česnečka a čočka na druhý den. I tentokrát došlo na napínavé společenské hry (bojová nálada se stupňovala) a na půlnoc jsme málem zapomněli. Rachot tu byl pořádný, ale Kristinka ani to nevzbudilo, s Branduškou to bylo horší. Ani mne tedy nepřekvapilo, když kolem půl druhé zavelela na venčení a ona se schovala u Martinky, s hlavou schovanou a dělala, že tam vůbec není. Nakonec se jí na malou procházku podařilo ukecat a světe div se dokonce se i vyvenčila – to považuji za životní úspěch.

V neděli, po prohlídce Doubice,  nás čekalo už jen balení, Brandy se rozloučila se svým německým bíglím kamarádem   a jeli jsme na poslední výletíky. Jako první, samozřejmě keška, u chřibského akvaduktu(nebýt kešky, zůstal by nám utajen). Vzhledem k tomu, že mám speciální talent na vybírání pekelných výletů, ani mne nepřekvapila cesta k Dolskému mlýnu. Klesali jsme mezi skalami po rozpadlých kamenných schůdcích a s každým krokem jsme se děsili cesty zpět. Ale ta cesta za to určitě stála. Dole na nás čekal tajemný Dolský mlýn (v nyní už rozpadlém Dolském mlýně se natáčela Pyšná princezna – scéna ze mlýna a také pohádka Peklo s princeznou) a několik šílenců-opilců, kteří se tu byli koupat. Cesta zpět nakonec nebyla tak hrůzostrašná jak původně vypadala, i když zafunění jsme byli pěkně. U auta jsme se rozdělili, protože my jsme se ještě chtěli podívat na Zlatý vrch(bývalý čedičový lom), ale osud ani počasí nám nepřály, čas zběsile utíkal a dorazili bychom k němu až za tmy, tak jsme se cestou zastavili alespoň u Panské skály zvané Varhany(i tady se točila Pyšná princezna). Domů jsme dorazili za pořádné tmy – k našemu potěšení nakonec dřív než Kůža family, protože ti se ještě zasekali na kešce v Lovosicích.

Tímto děkujeme Kůželkám za skvělou společnost, Kristince slibujeme, že příště aspoň malý elfí taneček předvedeme (byla totiž tak odvázaná za našeho vánočního pozdravu, že si ho pouštěla neustále dokola a požadovala a nikdo jí nedokázal vysvětlit, že ti tanečníci opravdu nejsme my) a za dva roky zase nashledanou. Proč až za dva roky? Protože příští rok, pokud všechno klapne, zůstáváme přes Silvestra v Praze, protože se štěňátky by to asi nebylo nejrozumnější. Držte nám palečky!!!