PANIČKA V ITÁLII A SIROTY NEBOHÉ U PRARODIČŮ Čtvrtek 15. září, 2016

Krátký výlet do Itálie – během tří dnů jsme zvládly rychlovku u moře, celodenní Benátky a cestou zpět výlet do městečka Castellfranco. Byla to sice paráda, ale hrozně moc mi chyběly ty moje breberky, které zatím hlídali rodičové na chaloupce (viz pár fotek na začátku a na konci).

S Kájou a Hankou nedávno přišla řeč na Itálii, že by se rády podívaly do Benátek, no a protože jsem tam také nikdy nebyla, slovo dalo slovo a cca 14 dní před akcí jsme se rozhodly, že vyrazíme. Nejdůležitější úkol bylo najít dobré, strategické místo na ubytování. Po chvilce hledání různých penzionků, Bad&Breakfast jsme se nakonec rozhodly pro kemp, který uváděl spojení autobusem až do Benátek. Druhý úkol bylo domluvit hlídání pro holčičky – přišla mi volovina je tahat do Benátek. Rodičové jsou ještě na chaloupce, takže nakonec slovo dalo slovo a holčičky prý pohlídají. Jediný problém byl spánek. Odpoledne jsem se vrátila z Českého ráje a do Itálie jsme měly vyrážet v noci. Sama jsem si na sebe tenhle bič ušila, protože jsem se bála dopravy a přes noc se mi zdálo, že to bude největší jistota pohodové cesty. Kája na rovinu řekla, že v noci řídit nemůže, no a Hanka nemá řidičák. Cestou z ráje jsem tedy u holek vyzvedla sbalené tašky (hlavně ledničku), doma vyházela tašky, fofrem se zabalila do Itálie a hlavně zabalila uzlíček (pořádný uzlík, vlastně dva) holčičkám k rodičům, no a k večeru  jsem se tedy pokusila jít na chvilku spát, ale to jsem prostě nezvládla, protože neumím spát přes den. Kolem desáté dorazily holky a vyrazily jsme.

DEN PRVNÍ – předání zlatíček, cesta, pláž a večeře
Hanka s Kájou doplnily ledničku, co jsme vezly – palačinkami, slanými štrůdlíky a tousty, takové kuchařinky na cestu bych si dala líbit častěji, všechno bylo výborné. 😀 Cestou jsme to ještě vzaly pro dálniční známku a pak jsme frčely na Vysočinu s předávkou těch mých zlatíček (cesta se nám tak natáhla o cca 1,5 hodiny, furt lepší než 3 hodiny tam a zpět, kdybych je vezla odpoledne).  Od rodičů jsme si vyslechly chytré rady na cesty, holky dostaly za úkol mě hlídat při řízení atd. atd.. Tentokrát nepadaly „chytré“ řeči jen od rodičů, i já jsem jich měla hromadu k tomu, jak se starat o holčičky, i když mi bylo jasné, že kromě prášků pro Brandušku nebude nic z toho dodrženo. 😀 Musím říct, že se mi od holčiček neodjíždělo vůbec snadno, ale tvářily se v pohodě – hned vlítly do chalupy a lustrovaly, co je tu nového, takže si ani nevšimly, že jsem zmizela bez nich. No a před námi bylo něco málo přes 800 km – Vídeň, Graz, Villach, Udine. Kolem páté hodiny ráno přišla krizovka, zastavily jsme tedy na nejbližším odpočívadle na hodinku spánku, do cíle nám zbývalo nějakých 300 km. Pak už to byl fofr, jen s jednou čurpauzou. Kempík Serenissima byl sice hodně obyčejný, ale nám to na přespání stačilo (jen jsme se musely v noci hlídat, abychom nespláchly záchod, protože mobilhome vypadal, že při dotékání vody nejspíš odstartuje do vesmíru :-D). Rychle jsme tu vyházely věci a vyrazily původně směr Padova, jenže nakonec se nám zachtělo podívat se k moři. V recepci nám dali doporučení, že na nejbližší pláž v Sottomarina – trefily jsme pláž Clodia. Moře nic moc, ale já tu aspoň trochu doplnila síly. Pak nás čekal výlet k Padově za tajemstvím a zpět do kempu na večeři. Najít otevřenou hospůdku/pizzerku ale nebyl vůbec lehký úkol. Nakonec jsme se pořádně prošly kolem smrdutého kanálu do pizzerky Eden (moje porce měla největší úspěch, málem se seběhl celý personál – zbaštila jsem tak půlku, než jsem upadla do bezvědomí přežráním). Do kempíku jsme dorazily asi až v půl dvanácté a já se konečně vrhla na zprávy.

První zpráva od rodičů o holčičkách:
Rodičové mají za sebou Bartolomějskou noc – holčičky držely noční hlídky, vždy jedna hlídala, druhá ležela, jak se na zahradě hnul lísteček, obě startovaly. Po ranních granulkách je chtěli vzít na procházku, ale musely být vyvedeny násilím (no jasně, přece neopustí zahradu, kde naposledy viděly paničku). K odpolední svačince dostaly mističku obraného kuřátka a k odpolední svačině mističku párečků. 

Sice se mi stýská ještě víc, ale  zároveň se začínám děsit, v jakém stavu mi budou berušky předány a jestli vůbec projdou dveřmi. A to měli naši obavy, že holčičky budou tak moc tesknit, že třeba nebudou žrát – tohle už když mi mamina říkala, tak mi to, hlavně v případě Branďulky, připadlo jako fór roku a nemýlila jsem se.

Poznatky prvního dne – Italové jsou ti nejšílenější řidiči na světě. Zpočátku jsem vůbec nevěděla kolik jet – značka ukazovala 50, navigace 70, já jela 90 a kolem mě ve dvou! pruzích svištěla auta a mopedy ve třech 3-4!!! neviditelných pruzích 120 km/h. Přednosti neexistují, semafor neumí oranžovou, řidiči neznají červenou, kruhové objezdy fungují tak, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, na stopce nikdo nestaví, když jedete rovně, musíte dávat pozor na cyklistu důchodce (nejen cyklista, cokoliv co se hýbe) po levé straně, který vás předjede a odbočí doleva. Pomoc, málem jsem umřela a v duchu si říkala, že tenhle provoz nemůžu nikdy zvládnout a naprosto jsem chápala, proč všichni Italové mají maličkatá ze všech stran odřena autíčka.

DEN DRUHÝ – Benátky
Protože jsem za sebou měla jednu noc bez spánku, ráno jsme si přispaly a podle jízdního řádu vyrazily na autobus směr Benátky. Jaké bylo naše překvapení, když první autobus profrčel asi stodvacítkou bez zastavení, druhý aspoň přibrzdil a řidič zakýval prstem, že nebude stavět. Trochu jsme znervózněly jako ostatní čekající, zastavil až ten třetí bus a úspěšně nás dopravil do Benátek. Prvně jsme si zjistily odkud pojede autobus zpět a jízdní řád. Pak jsme vyrazily – ráno jsme zahájily příjemnou kávičkou, pak už nám jen padala čelist nad krásnými kanály, úzkými uličkami, nakupovaly jsme dárečky do Prahy, zkoušely oblečení, okukovaly památky jedno ohromující óóóóóóó a óóóóóóó za druhým. Je to tu nádherné, ale pro pejsky fakt moc ne – žádná (ale vůbec žádná) zeleň, na druhou stranu pítka na každém rohu a téměř všude stín (vzhledem k těm úzkým uličkám). Bylo to nádherné a na poznání celých Benátek by to chtělo aspoň týden. Z milionů památek, co jsme měly možnost vidět, mě nejvíc uchvátil most Rialto, který byl v tu dobu, bohužel, pod lešením, dále náměstí San Marco s všudypřítomnými holuby a obrovitánskou bazilikou San Marco, benátský orloj Torre dell‘ orologio, Dóžecí palác a spousty spousty dalších muzeí, divadel, náměstíček, kanálů a mostů. My jsme se podívaly jen do zvonice – Campanile di San Marco. Když jsme viděly tu frontu, nedovedly jsme si představit, jakou dobu v ní strávíme. Netrvalo to ale dlouho – nahoru i dolů jezdí výtah, no a shora překrásný výhled na Benátky kolem dokola a především na přilehlé, benátské ostrovy (proslavené různými řemesly – písaři, skláři…). Nahoře jsme měly obrovské štěstí – zrovna odbíjely zvony – neskutečný zážitek. Až dole nám došlo, že už jsme mohly chvilku počkat na západ slunce – to by byla nádhera. Pak už nás kolem kanálu San Marco  čekal Most vzdechů cesta křivolakými uličkami zpět k Rialto s tím, že si cestou něco zakousneme. Až po chvilce nám došlo, že jdeme úplně stejnou cestou jako k San Marcu – Benátky jsou neuvěřitelné bludiště a kdybysme stejnou trasu chtěly trefit, nepovede se nám to. 😀 U mostu jsme huply na parníček (vaporetto – takový místní lodní bus) a mířily jsme zpět k autobusovému nádraží. Před nádražím rychlovka k zakousnutí a honem rychle na autobus, měly jsme strach, aby kolem nás zase neprofrčel jako cestou tam. Tentokrát jel na minutu přesně. Zpátky v kempu jsme byly kolem 23. hodiny (prakticky 12 hodin na nohách a než došla beterka v hodinkách po cca 6 hodinách, nachozeno kolem 10 km) – slušný výkon a stejně mám pocit, že jsme viděly tak desetinu z Benátek. Ale však se sem třeba ještě někdy podívám.

Druhá holčiček: 
Ahoj paničko, byly úžasný, celou noc jsme spaly, ráno jsme se na zádech mazlily a na procházce udělaly bobeše. Bei 2x. Napapaly jsme se a čekáme co komu upadne na zem. Krásný den vám všem. Moc pozdravujeme. 

a jako bonus přišel i e-mail s fotkami: 
Ahojky Káťo, posílám Ti pár fotek z dnešního dne. Táta dal holkám mlhu, tak držely a vytíraly se v trávě. Pak jim začal házet tenisák a Beilinka se vrhla na Brendu a jako se trochu za řevu popraly. Zařvala jsem na ně, tak přestaly. Zapomněla jsem Ti říct, že Brenda, když na ní voláme, tak dělá, jako by nic a vůbec  nereaguje. Ale my si s ní poradíme. Moc pozdravujeme, holčičky posílají hezký kukuč a pusinky.
Tato zprávička mě vyděsila, takže jsem hned volala, abych zjistila, jak to napadení Bailinkou vypadlo. Žádné napadení se samozřejmě nekonalo, byly to jen divoké teriéři hrátky, které holčičky umí tak, že se občas lidé děsí, že se ti pejskové zakousnou. 😀 Někdy tahle náladička popadne jednu, jindy druhou, když obě najednou, tak to je teprve mazec…  Když už jsem s našima mluvila, rovnou jsem vysvětlila, že Brandušky nedoslýchavost je naprostá normálka a ideálně ji vyléčí šustivý pytlíček nebo kouzelné slovo „baštaaa“. PS: „Mlha“ = rozprašovač vody z hadice. 😉

DEN TŘETÍ – Castelfranco a návrat
Ráno jsme musely mobilhome vyklidit do desíti hodin. Žádný velký výlet už nebyl v plánu, čekala nás dlouhá cesta domů, ale dostaly jsme tip cestou na hezké městečko Castelfranco u Padovy, prý se nám tam bude moc líbit. Městečko bylo sice hezké, ale strašně maličké, takže jsme ho za chvilku měly projité a ještě se strachovaly o parkování. Daly jsme tedy poslední italskou kávičku a zmrzku a mazaly na cestu domů. Cestou jsme si střihly jednu blonďatou epizodku  u benzínky, kdy jsme nebyly schopné natankovat a musela nám přijít dost nepříjemná obsluha na výpomoc. Koho by ale napadlo, že se nejdřív do automatu strčí prašulky a přesně na tu částku se natankuje. Tankování jsme doufaly, že vyjde tak akorát na české hranice. Cestou jsme ještě před Brennerským průsmykem dokoupily poctivé italské pochutiny a poslední dárečky, no a pak hurá směr Čechy. Většinu cesty jsme jely za světla, takže tentokrát nebylo nutné odpočívat, zastavily nás až zácpy u Mnichova – ty měly, bohužel i na svědomí, že nafta se ztrácela před očima a cca 50 km před českými hranicemi autíčko hlásilo dojezd 45 km a pumpa několik desítek (možná stovku) kilometrů nikde žádná. Na to jsem neměla nervy, takže jsme sjely hledat pumpu (tentokrát proběhlo tankování bez ostudy). Na hranicích jsem podala hlášení rodičům, kteří čekali na pokyn, aby mohli vyrazit z chaloupky s holčičkami – do Prahy se chystali kvůli mámině bioléčbě a holčičky si domů brát nechtěli (prý aby je nestresovali další změnou prostředí, ale mně je úplně jasné, že to bylo kvůli tomu, aby jim nezachlupatily i byt :-D). V Praze už jsem udělala jen rychlé výsadky holek a pak hurá do Londýnské, kde už čekala ta moje zlatíčka (jak já jsem se na ně těšila). Jakmile jsem na ně zavolala, Bailinka vyrazila a raketovou rychlostí se na mě vrhla. Její nadšení strhlo i Brandušku, která se ke mně taky nadšeně rozběhla, ale po prvním pohlazení jí došlo, že by měla být uražená a začala si, potvůrka, znuděně čmuchat. 😀 😀 😀 Naši mi pak pomohli s věcmi nahoru, já rozdala dárečky a vrhla se na myšky moje zlaté – Bailinka byla stále nadšená, lezla po mně jak psí víno (i po hlavě), mrška  Branduška ke mně byla až do rána otočená zadnicí (ráno si to nafouknutí ale rozmyslela a vzala mě na milost, tipuju, že kvůli žrádlu).

Musím říct, že výlet to byl fajn – kupodivu jsme se ani tři ženské nesežraly (přiznávám, že pár slabších „štírích“ výlevů jsem měla), nejvíc jsem se bála cesty autem, ale v autě jsem měla báječnou společnost, která mě rozhodně nenechala usnout a zabavila celých asi 2300 km (hlavně Kája, Háňa se asi docela slušně prospala :-D), co jsem za ty 3 dny zvládla najezdit (z toho jedna noc prakticky beze splánku). Taky jsem si ve finále tak zvykla na divokou italskou jízdu, že i holky poznamenaly, že už řídím jak Ital, což mi potvrdil nějaký Rakušák, který na mě na dálnici blikal, že jedu jako prase. 😀 Výletík měl jedinou chybičku – chyběly mi holčičky… Příště je vezmu s sebou, ale hlavní cíl bude o kousek dál – Lago di Garda. 😉