DÁMSKÁ JÍZDA S HOLKAMA NEDBÁLKOVIC Sobota 31. října, 2015

Chřipka/nechřipka (už to zase útočí), sliby se mají plnit, takže po delší době báječná procházka se Zuzkou, Vikinou a Kerrynkou. Bylo to moc fajn – holkám závidím tuhle venčicí lokalitu. Teriérstvo se chovalo způsobile, vypouštěno na střídačku, posléze i společně a ani jeden útěk se nekonal (jupíííí a zároveň ťuk ťuk) Největší čuňátko výpravy = to krásně sněhobílé stvoření. 😀

Se Zuzkou a jejíma holčičkama se setkání dlouho nedařilo, takže jsem se nemohla vymlouvat na nějakou chřipku (navíc s menšími či většími mezerami trvající pomalu dva měsíce) nebo snad na háravku. Zuzka přislíbila, že kvůli malé háravce vymyslí ne moc frekventovanou trasu. Myslím, že se jí to povedlo na jedničku a dokonce přiobjednala i skvělé počasí.

Od Zuzčina domu je pár kroků Kamýcký les, pak jsme se proplétaly Modřanskou roklí přes pole a louky až k Písnici a poté stejnou cestou zpět. Původně se mělo jednat o okruh podél potoka, jenže to bylo asi jediné, co se úplně nevydařilo… Když jsme sešly k potoku a holčičky tam vlítly, zděsily jsme se – voda byla černá, navíc pekelně smrděla jak bažina. To ovšem nezabránilo feňulkám, aby tam nehuply – vynořovaly se celé blažené obalené blátem, Branduška samozřejmě dala bahenní koupel nejen na nožky, ale zabořila do toho sajrajtu i makovičku. Chudák Zuzka se mi pořád omlouvala, jenže moje PRŤátka za chvilku opadají, ale co její Kerrynka? Raději jsme to tedy vzaly nejkratší cestou zpět na loučku a s trasou tedy trochu improvizovaly. Pejsků jsme sice pár potkaly, ale žádné obšourníky, na Bailinku se nikdo navrhal anebo jsem ji poponesla v náručí. Když jsme cestou z Písnice míjely rybníčky před Modřanskou roklí, bylo vše objasněno – oba byly čerstvě vypuštěné, stavidlo ještě bublalo. Tentokrát už se berušky do bahenní koupele nehrnuly, měly tedy čas aspoň trochu oschnout a opadat.

Cestou jsem potkaly oboru s kozama, jinde zase koníkama. Branduška byla prakticky celou vycházku na volno, Bailinku jsem se ze začátku neodvažovala vypustit, ale když se ji podařilo trochu unavit, seznámit s prostředím a získat jistotu, že pejskové tu fakt nejsou, vypustila jsem i ji a napjatě vyčkávala, kdy přijde první zběsilý úprk, ale obě byly skvělé, žádný útěk/lov se nekonal (poslušnost sice nebyla kdovíjaká, nedoslýchavost se objevovala, ale nic strašného). Jsem na obě berušky moc pyšná, že to tak pěkně zvládly (kdo nás nezažil na procházce v lese, nepochopí). Zuzka musela být celou procházku také ve střehu – to její úžasně sněhobílé stvoření špicovaté má totiž neuvěřitelně zmáknutou každou prasárničku, která ji cestou praští přes čumáček (ve všem se dá vyválet i se sežrat). Pestré jsme to tedy měly obě dvě. Škoda jen, že holčičky neřádily moc spolu – nejvíc se chtěly honit v potůčku, což jsme zatrhly, pak už se jen dělily o díry s myškami.

K Zuzce domů jsem se nechala zlákat, abych omrkla její nový byt, nacpala si pupek báječným dezertem z krupicové kaše (nekecám – bebe sušenky, mandarinkový kompot, kaše a čoko poleva a jak jsem si pomlaskávala) a ještě rychle prodrbat, co jsme cestou nestihly. Branduška si ustalala ve Vikinčině pelíšku a tvářila se, že sem patří odjakživa, no a Bailinka ta zase měla ohromný zájem o plyšové prasátko, které by Kerča nepůjčila za nic na světě.

Moc děkuji Zuzce a holčičkám za fajn výletík (paničky našlapaly cca 13 km, pejsky tipuju tak na 15 km minimálně). Doma je zajímala už jenom večeře a teď chrní jak dudci.