O NEJVĚTŠÍHO JETELA A S ČOUĎÁTKY NA LIPNICI

V pátek, před závodym jsem se pro jistotu zašla posilnit do hospůdky, cca dvě hodiny jsem odolávala báječně vypadajícímu tataráčku na francouzský způsob, až jsem to kolem jedenácté v noci nevydržela a natlačila do sebe, co se vešlo (holčičky samozřejmě také ochutnaly). Po hospůdce jsem spojila venčení s projekcí Festivalu světla SIGNAL , byla to nádhera. Viděla jsem sice jen naše náměstí Míru, ale podle toho co jsem slyšela, tak právě na Míráku to bylo nejhezčí.

 
Ráno jsme musely s holčičkami brzo vstávat – nepřála bych Vám ty ksichtíky, které nasadily. Bailinku čekala premiéra na parkuru u AgiHolek v kategorii štěňátek. Musím přiznat, že nervózní jsem byla jak čert, tataráček v břichu mi taky neudělal zrovna moc dobře, navíc skoro mrzlo (kabátky jsem holčičkám samozřejmě nevzala, takže jsem je nechala v autě – další přepravka, co pojede na opravu, safra), no a když jsem viděla, jak s Bailinkou zamávaly ovečky v sousední ohradě, byla jsem připravená na nejhorší. Moc známých ve štěňátkách nebylo a nechtěla jsem nikoho prudit natáčením – každý měl dost starostí sám se sebou. Rozhodčí Péťa Haspeklová postavila moc hezký parkur – skočka bez laťky, rovný tunel, několikrát tunýlky dokola, rovný tunel a skočka zpátky domů. Někomu to připadá jednoduché, ale kdo mě zná, ví, že i na takovém parkuru jsem schopna zabloudit nebo zapomenout, kolikrát už jsem který tunel šla. Nastal okamžik O – Bailinka na startu bez oboječku, žádná tyčka před ní, vedle v ohradě ovečky, ze kterých Bailásek nespustil oči. Na pikosekundu se mi podařilo upoutat její pozornost, pro jistotu jsme tedy hned vyrazily – super, povedlo se, Baila trefila dráhu, měly jsme vyhráno! Jak je totiž na parkuru tak myslím, že ani ovečky by ji nezlákaly. Parkurem proběhla jak čert a najednou jsme byly v cíli – zaslechla jsem, že čistý běh… Paráda! Když mi najednou začali chodit lidi gratulovat, šla jsem se tedy podívat na výsledky – Bailinka nejenže zaběhla čiště, ale ještě natrhla zadek i largům. Nejrychlejší parkur a postupová rychlost 5,12 m/s. BOMBA! Zanedlouho přišel druhý běh – pohled na ovečky, ale pak skočka, rovný tunel, zatočený tunel, stažení kolem bočnice, tunýlek, ještě jedna bočnice, zase zahnutý tunel a tradá přes rovný tunel na poslední skočku. Bailinka další čistý běh – tentokrát s časem o 0,05 s horší než první large, ale postupovka Bailáska ještě lepší, a to 5,30 m/s (o takovém čase by se mi s Branduškou mohlo jen zdát). Musím se přiznat, že jsem na toho malýho grázlíka byla fakt pyšná – taky se pak pěkně „nosila“. V celkovém součtu se umístila též na krásném prvním místečku!!!

 
Po závodě štěňátek, dorazil (za mojí komplikované navigace) i náš Archounek, který přijel na závod začátečníků. Fanklub si přivezl veliký – paničku Peťku, páníčka Rada a i malou Vivien. Parkurem proběhl jako ďábel, ale bohužel shodil jednu laťku, která ho s nádhernou postupovou rychlost 5,68 m/s posunula až na 11. místo. Páníčkové ale nezoufali, naopak se jim dvě jedničky líbily snad ještě víc než ta jedna jednička, která by tam na tuty byla neshodit tu pitomou laťku (a to běhal pacholek na smallíky). Před Archounkovým druhým během jsem si rychle sjela vyměnit auto (mám to teď trochu komplikovanější a na Fabce není dálniční známka). Po návratu už tu byla i Markéta (Bailinky první agi-výcvikářka), která mi hrdě oznamovala, že o Bailince se tu mluví v němém úžasu – naprosto chápu, co ji znám, tak jsem z ní v němém úžasu taky, jen asi trochu jinak…. Během chviličky Archie nastoupil i na svůj druhý běh, který s přehledem vyhrál – postupová rychlost 5,30 m/s. Zase se mi nosánek zvedl trochu nahoru – Branďulčina děťátka jsou prostě ti nej nej nejúžasnější parsonci na světě (až po mamince Brandušce, samozřejmě). Na stupni nejvyšším v kategorii small se umístila i naše stará známa horalka Jana s mladičkou Mienkou. Moc všem gratuluju a přeju hromadu dalších agilitních úspěchů. Na krásné fotky od Archounkova páníčka se můžete podívat zde:

 
Jako poslední nastoupila na parkur zkušená závodnice a výletnice Branduška s pomatenou paničkou. Mám takový pocit, že pánbůh nebyl ten den doma, takže agility běh jsme zaběhly na prvním místě, postupovka 4,04 m/s. Branďulka předvedla luxusní zóničky a běžela s velikánskou chutí – ona si ty parkury teď hrozně užívá a já s ní. No a nějaké větší obloučky vem čert, mrzelo mě jen ke konci místečko, kde jsem si při prohlídce říkala „hlavně včas volat, jak zaběhne do tunelu“, pochopitelně jsem nevolala, ale ustály jsme to naštěstí jen s malou časovou ztrátou. Ve druhém běhu Petra připravila sice lehký parkur, ale už při prohlídce jsem měla pocit, že spousta rovinek mě asi zabije. Branduška mě tu trochu pozlobila – předčasný start, nenechala jsem se jí strhnout, vrátila ji na start (takže disk) a opět předčasný start – to už jsem byla dost nazlobená. Potřetí už princezna vydržela a odběhla krásný parkur (s jednou dírou tunelu navíc, ale to mě jen tak nerozhodí). I tak to byl moc úspěšný den ve společnosti báječných lidiček – Archounci, Markéta, Jana, Květa, spřátelení PRŤouskové atd. atd. Velký dík patří pořadatelům za skvělou organizaci, perfektně objednané počasí (mrzlo jen ráno, pak už bylo parádně) a nádherné, fakt nádherné ceny, samozřejmě i slečně rozhodčí za hezké parkury a také našim vrchním fotografům (Radovi za fotky parkurové i „civilní“ a neznámé Martině Boháčové, která mi pár svých fotek svolila zveřejnit). Na některých fotkách vypadám, že fakticky běžím!!!

 
Po vyhlášení jsem naložila náš „cikánský lágr“ a vyrazila na chaloupku za Čouďátky. Tentokrát jsem přespávala u ségry. Kluci měli obrovskou radost, že teta dorazila i s Bendy a Bejlí. Samozřejmě se trochu vyptávali i na strejčka Bóóóžu, ale vysvětlení, že strejda zlobil, tak si ho čerti odnesli,  celkem stačilo (samozřejmě jsem musela slíbit, že až přijedou do Prahy, na chvilku si ho od čertů můžou půjčit). Holčičky byly zlaté, na zahradě se vyřádily s Buffinkou i Jessinkou, s Bailou jsem si dala slepičí socializaci – samozřejmě si slípek za plotem ani nevšimla (snažila jsem s tedy slípky trochu rozpohybovat, ale Bailinka asi moc dobře věděla, co ji čeká, pokud na ně nějak zareaguje, vyčůránek). V neděli dopoledne kluci vyrazili na fotbálek a my na loučku – po xtém rozmotávání stopovačky v kukuřici jsem rezignovala a Bailinka šla na krátké vodítko, zatímco mamka Branďula lítala jak praštěná a nenamáhala se na přivolání pohnout ani uchem (taková nebývala….). Odpoledne jsme si s maminkou, ségrou a kluky udělali výlet do nedaleké Lipnice na skalní reliéfy – stihli jsme jen Ucho a Oči. Cesta vedla lesem a loukami – celou procházku jsem měla oči na stopkách a holčičky furt prudila. Ke konci procházky stačila malá chvilička nepozornosti (focení Čouďátek) a obě holky byly v tahu. Maminka šílela, já vnitřně sice taky, ale věděla jsem, že musíme jen vyčkat a volat. Zanedlouho se na loučce objevila Baila. Bylo na ní vidět, že je v koncích, vůbec neví co má dělat. Pořád otáčela hlavou směrem ke mně a k lesu (za Branduškou), nedokázala se potvůrka rozhodnout, kdo je jí milejší a za kým se rozeběhnout. Naštěstí se ale během chvilky přiřítila i Branďule. Zatla jsem jazyk za zuby, oddychla si a holčičky pochválila, že dorazily. Moc hezké zakončení výletu (můry teriérský). Zpátky k autu jsme dorazili těsně přes setměním, naložila jsem maminu a vyrazily k chaloupce, kde se pobalila a frčelo se konečně domů – spíš na staveniště po výměně oken. Všechny jsme byly pořádně unavené, tak úklid ještě chvíli počká (stejně to jen tak hotové nebude).

 
Ještě jednou všem díky za parádní víkend – agiliťákům i rodince a tady pár foteček ze všech víkendových akcí.