Tak a je za námi další ročník skvělého agility závodu – Noční hrátky. Tento rok byl pro nás o kapku úspěšnější než ten loňský, kdy jsme zaběhly jen jeden běh, zatímco letos běhy hned dva. Náš první úspěšný běh byl jumping dvojic Tondy Grygara, který jsme zaběhly s jednou odmítačkou za čmuchání před slalomem – to začmuchání nás posunulo na 9. místo (z 36). Ve dvojici jsme byly s Anetou a Hilluškou – ty doběhly také s jednou odmítačkou, ale bohužel to na postup do finále nestačilo, protože společně jsme se umístily až na 13. místě (ze 72) a do finále postupovalo jen prvních deset. Škoda. Náš druhý úspěšný běh byl agility závod podle roku narození Alice Glocknerové. Branduška se opět začmuchala u slalomu, ale tentokrát to nebylo na odmítnutí, ale utrpěly jsme velkou časovou ztrátu. Běh tedy sice čistý, ale s 11,88 trestnými body za čas, což nás šouplo na 3. místo roku narození 2006. Diskvalifikované běhy byly samozřejmě jako vždy chybami paničky. Agility kluby – panička málo trpělivá a ač jsme stejný úsek chvilku předtím prošly bez problémů, pri „druhém kole“ jsem se dostala moc ke kladině a Branduška mi hupla na kladinu. Jumping družstva – snažila jsem se ošéfovat lákavou pastičku (skočku) u slalomu, ale nepovedlo se (kdo by to byl čekal). Naše družstvo Diskaři se tedy mohlo rozloučit s postupem do finále. Do Super G jsem po loňské zkušenosti přemýšlela, že ani nenastoupíme, ale nakonec jsme ho přece jen zkusily a světe div se dostaly jsme se poměrně daleko, jenže já trubka se u houpačky zaposlouchala do hlášení ze sousedního parkuru (což mi samozřejmě v tu chvíli nedošlo), kde byla ohlášena diskvalifikace týmu, což mě totálně rozhodilo a při přemýšlení, kde jsme se jen diskly, už byla Branduška v tunelu místo na Áčku. Ach jo, i chudák rozhodčí Alice mi pak vyčinila, proč proboha poslouchám co se hlásí. Byla to velká škoda, protože ten běh bysme jinak daly. V jumpingovém závodu feny proti psům jsem si opět neohlídala tunel. No a v jumpingovém závodu plemen jsem byla líná udělat krok navíc, takže Brandulka se diskla, kupodivu ne na slalomu, ale na skočce.

Vzhledem k tomu, že jsme skoro 3 měsíce netrénovaly, tak jsem byla s výkonem spokojená – jen to čmuchání před slalomem musíme nějak odbourat a panička musí získat trošku kondičku. Takže to je asi vše, co co se našich agilitních výkonů týče.  Celé závody provázela báječná atmosféra – jinak to snad ani na Nočkách nejde – v pátek bylo navíc šílené vedro, ale zaplaťpámbůh za něj, protože jinak nevím jak by naše Agiliťačky ze Zimbabwe (mimochodem vítězky nejen nejlepší masky, ale i parkuru) smývaly v noci barvu ve Vltavě. V sobotu se poměrně ochladilo a protože jsme v Praze měli vzácnou návštěvu z Moravy, účastnily jsme se jen jednoho běhu a pak mazaly za návštěvou v domnění, že se večer vrátím podívat na finálové běhy. Jenže přišel takový slejvák, že jsem finále vzdala a raději se bujaře bavila i s návštěvou do téměř ranních hodin (ještěže jsem v neděli ráno nepotkala cestou na cvičák „Pomáhat a chránit“… ). V neděli jsme si odběhly naše dva disky – to se na náš výkon přišel podívat i synek Archie, tak snad si z nás nevezme špatný příklad – a po vyhlášení a plavení pejsků, jsme se komořanští pomocníci pustili do úklidu s hadrem v ruce (já i na hlavě), zatímco Brandy řádila s Grétkou (malou kníračkou) a Joykou (malou pudlinkou).

Byl to parádní víkend se skvělými lidmi, skvělou zábavou a už teď se těším na příští ročník (přihláška i platba již odeslány).