AGILITY INTENZIVKA
Letos se bohužel nekoná Tondův tábor v Hamrníkách, byla jsem tedy ráda za Tondovu intenzivku. Vzhledem k tomu, že o víkendu jsme byly na flyballovém turnaji a hned v pondělí začínaly s intenzivkou, odmítla jsem navazující Czech Open – a dobře jsem udělala, plné kecky toho měla kupodivu i Bailinka. Agilitila jen ona, pro Brandušku to byla relaxační dovča – při běhání se sice musela na naše výkony dívat z boudičky, ale pak ji vždy čekala procházka, koupel a hrátky s pejsky, návštěva pudlích kamarádů, sem tam krátké proběhnutí nějakého tunýlku pro radost během polední pauzy atd. atd.
V pondělí ráno nás Tonda rozdělil do skupinek. Tedy rozdělil, jak se to vezme – slovně jsem prošla všemi skupinami (počínaje začátečníky), až nás nakonec přiřadil ke skupince Skových závodníků tzv. běhajících, což jsem si pro prvních sekvencích vyložila „běhající“ = Tondovy agilitní extra špeky. Nutno ale říct, že některé sekvence nám sedly napoprvé, u některých muselo dojít na „cloumačku“, ale ve finále jsme vždycky všechno zvládly. Běhalo se každý den dopoledne i odpoledne a na závěr nás většinou čekal parkur pro všechny. S parkury jsem se docela potrápila (ani jeden na první pokus neklapl). Doteď jsem si myslela a byla na sebe naštvaná, že jen v závodě nejsem schopná si parkur prohlédnout stejně jako na tréninku sekvenci. NO a ejhle, ono to má spojitost s celým parkurem, tedy i tréninkovým. Parkur prohlížím úplně jinak a méně soustředěně než sekvence.
Co se zmiňovaného rozpisu týče – jen v krátkosti: Tonda mě navykl na rozpis tréninků na táborech a ač ho tady první den slíbil, žádného jsme se nedočkali a já se prostě občas připomněla… (mluvil o tom, kde kdo, jen já hold byla za prudiče). Potřebovala jsem si např. během pauzy něco rychle vyřídit, ale bez rozpisu jsme byli nuceni se neustále pohybovat v okolí. On sice časy hlásil dopředu, ale málokdy to sedělo… Já tedy prudila jeho a on si dělal srandičky ze mě. V předposlední den tenhle náš „spor“ trochu vygradoval (díky za podporu ostatním) – domnívala jsem se, že v tu chvíli jsem se dostala na černou listinu, ale zdá se, že ne a už mi bylo i odpuštěno (já ale rozpis neodpouštím – objevil se v poslední den a během krátké chvilky byl přeškrtaný a během druhé krátké chvilky zmizel).
Z celé intenzivky jsem si v hlavě odnesla několik hesel, které si při cestě na trénink nebo závody teď stále opakuji v hlavě:
1. Neházet/Nesahat pro hračku do kapsy při běhu, ale pěkně počkat až po doběhu – parkur ještě pokračuje o další dvě překážky…
2. Nemáchat rukama jako Hitlerova babička/nedělat praporčíka/rozvědčíka/topol ve větru – jeho oblíbené hlášky, leč tentokrát ještě vylepšené o to, že v mém případě se jedná o nějaký tik.
3. Pracovat rukama na předávání imaginárního míčku z ručky do ručky (opět ruka nesmí vystřelit).
4. Zónu odměňovat zpředu a dole, aby se psisko nenatahovalo.
5. Nedat na sobě znát (přitom se opět nehrabat v kapse), jestli bude zóna odměňovaná…
6. Slalom má o dvě tyčky víc na začátku i na konci.
Při jízdě autem tohle všechno pořád ještě vím, ovšem po vyběhnutí bývají minimálně 3 body zapomenuty! Ale třeba ta moje palice dubová jednou uchová a bude vše umět použít i v praxi.
Ze všech tréninků mi nejvíc v hlavě utkvěl trénink, kdy byla sekvence o cca 10 překážkách, postavena snad na 2 metrech čtverečních. Museli jsme právě makat rukama (předávání imaginárního míčku z ruky do ruky) a nepustit psa z ruky, aby ustřelil. Nejhorší bylo, že po prohlídce téhle miniatury jsme si k tomuhle místečku museli dát pekelně dlouhou rovinku, promotat se sekvencí a stejná rovinka zpět. S Bailinkou šly některé sekvence lépe, některé hůř – s Brandinkou bych na téhle jobovce neměla absolutně žádnou šanci.
Byly to parádní čtyři dny a co nám daly, tedy spíš s čím jsem schopna já pracovat, se uvidí časem. Bailinka měla největší krizi asi v úterý – to na ní bylo vidět, že už toho má plné kecky (ani ne tak fyzicky jako spíš psychicky). Nebyla jsem tu ale jediný šílenec, který hned z fly turnaje jel na intenzivku – byla tu i Aneta s Chloe, byly na tom dost podobně. Díky moc všem za skvělou společnost. Strašně ráda jsem po dlouhé době viděla a pokecala s Mírou, Lebedou, Ješkounem, Mirjam a hromadou dalších, převážně známých tváří. Panu trenérovi děkuji za pevné nervy a dokonce i občasnou pochvalu! Po ukončení intenzivky jsme doma s holčičkami upadly do bezvědomí a probraly se až za svítání (tedy já v obýváku na sedačce a holčičky v posteli – aspoň, že ty mají rozum).