SILVESTR A NOVÝ ROK

Už vloni jsme na Silvestra smrděly s holčičkami doma, protože jsme nikoho neulovily na útěk z Prahy. Letos už jsem to málem také prošvihla, před agiliťačkami jsem se na tréninku o společném Silvestru zmínila teprve někdy začátkem prosince – kupodivu byly všechny okamžitě pro. Začalo shánění ubytování, obávaly jsme se, že takhle na poslední chvíli bude ubytování problém, navíc s velkým množstvím pejsků. Ubytko se podařilo sehnat prakticky na první dobrou v nádherné Roubence u Huvarů v Tachově (Máchovo jezero). Pána jsem se v šoku ptala, jak je možné, že tak parádní ubytování ještě není obsazeno – prý se mu ozvala jen parta 17letých výrostků a on se bál, že by roubenka lehla popelem, proto dal raději přednost dámám postarším s pejsky (odvážlivec :-D). Naše bezva bandička, čítající 5 páníčků a 11 pejsků se tedy v pátek 30.12. po práci vydala do Tachova. Ingrid s Jitkou a Láďou převzali roubenku, já s holčičkami (+ pořádnou rýmou) a Markéta jsme dojely až navečer. Po vybalení všech propriet jsme usoudily, že do neděle snad hlady ani žízní neumřeme – lednička byla narvaná k prasknutí. Největší radost ze psích parťáků měla samozřejmě Branduška – miluje holky papiloní, takže byla celý večer v ráži, Bailinka ta se raději držela paničky. Večer, po přípravě občerstvení, aby z té nacpané lednice něco ubylo, došlo na společenské hry – konečně jsem měla možnost si zahrát vychvalovaný Dixit. Občas byla fuška vymyslet vhodné synonymum a zároveň moc nenapovědět. Největší úspěch měla asi loutka, kterou Markéta pojmenovala „Ingrid“ – hned všichni uhodli, o který obrázek se jedná Noční venčení probíhalo pro jistotu na vodítkách (Bailinka kvůli kočičkám, Branduška kdyby náhodou něco prásklo). 

V sobotu jsme se po snídani vypravili na překrásný výlet – prvně v životě jsem se konečně dostala k Máchovu jezeru. Z parkoviště jsme se vydali po naučné stezce Swamp, prošli jsme ji prakticky celou, vyhnuli jsme se jen Břehyni, abychom nemuseli s pejskama po silnici. Plán nám trochu zkomplikovala Jitka, která nás strhla svým nadšením k vyhlídce Borný – těsně pod vrcholem, jsme to s Markétou zabalily, protože vidět bylo stejně tak na 2 m max. Navíc Jitka s Láďou nechtěli procházet celou naučnou stezkou, takže nás kousek doprovodili a vrátili se k autu. Zbytek výpravy jsme měly obavy, jestli zvládneme celou stezku projít za světla, bez problémů s pár zkratkami jsme to zmákly jako nic. Třičtvrtě cesty jsme míjely desítky různých kempů – některými jsme i přímo procházely, v některých nám vlasy vstávaly hrůzou na hlavě, v některých jsem měla pocit, že se vracím do svého dětství na pionýrský tábor (od těch dob se vybavení a příslušenství kempů moc nezměnilo). Markéta s Ingrid se nejvíc rozvášnily u jedné z kempových diskoték, já zase u Mácháče. Nejdřív jsem se sice lekla, že je vypuštěný, ale nebyl. Prošly jsme se po pláži a nejkrásnější úsek cesty na nás čekal až ke konci – konečně lesní cesta a žádná kempová asfaltka. Ve Starých Splavech jsme se od jednoho pána dozvěděly, že na půlnoc je tu plánovaný obrovský ohňostroj, doufaly jsme, že až k nám to snad nebude moc slyšet a navíc hafušáci budou natolik unavení, že nějakého Silvestra nebudou ani moc vnímat – však taky měli nějakých 15 km v tlapičkách. Silvestrovská příprava probíhala opět především v zaplnění stolů jídlem a pitím (nejúžasnější byly asi Markéty šneci). Před půlnocí Makéta přichystala party paruky – černošskou a modré mikádko. S parukami jsme měly velikánský úspěch – hlavně u Bailinky, která svou paničku nepoznala a pořádně mě seštěkala, až když pochopila, že to jsem já, vrhla se na mě, jak kdyby mě týden neviděla. Postupně paruky vyzkoušeli všichni účastníci – nejvíc ale slušela Brandušce. O půlnoci samozřejmě přišly ohňostroje, ale nebylo to nic hrozného (rozhodně 1000x lepší než v Praze). Na první kanonádu jsme si rychle připili, ale než jsem stihla polknout, musela jsem zachraňovat stůl, na který do všech těch chlebíčků, jednohubek a šneků vyskočila celá říčná Bailinka, aby taky viděla na ohňostroj. Brandy ta samozřejmě stáhla ocas a začala se klepat. Hned po přípitku jsme se tedy vrhli na hraní si s pejsky, aby přišli na jiné myšlenky, což nám vydrželo tak hodinku. Noční venčení už i Branďulka zvládla, protože se už téměř nic neozývalo. Prostě parádně jsme to letos zase sešmoulily. 

V neděli ráno bylo téměř po všem. Předání roubenky nebylo  naštěstí nijak časově omezeno, takže jsme se mohli v klidu pobalit, uklidit a s už napakovanými auty vyrazit na poslední výlet. Zastavili jsme pod Bezdězem a našli si trasu po modré k motokrosové dráze (kterou jsme nenašli :-D) a pak dál po krásný, hlubokým lesem (teriérky říkaly, že zvířátek tam žije spousta, takže byly pro jistotu připoutány). Cesta a okolí bylo nádherné – sice bez sněhu, ale omrzlice na stromech i loučkách byla nádherná. Po lesní cestě jsme pak došli zpět na modrou trasu a mírným (ale neustálým) stoupáním jsme se vraceli zpět k autům. Cestou jsme samozřejmě ještě pořídili společnou fotku. K autům jsme dorazili pořádně propocení z toho stoupání, ale spokojení s cca 7 km v nožkách. Holčičky doma padly za vlast, takže za malé výpomoci (puštěného vysavače a TV) ani nepostřehly večerní novoroční ohňostroj.

Doufám, že se z našeho silvestrovského výjezdu s agiliťáky stane tradice – bylo by fajn mít partičku, se kterou vždycky včas zdrhneme z Prahy. Díky moc všem za skvělou společnost a panu Huvarovi (který nám připomíná paní Colombovou) za báječné ubytování a že se nezalekl takového počtu psíku. Tak ať se máme v tom novém roce stejně dobře jako dnes a hlavně všichni jsou zdraví. Hepčík – moc jsem tam tu rýmičku nevyležela, naopak ji ještě přiživila, ale snad to bude brzy v pohodě.